Milešovka(p) 2013 - 28.září

Toto sobotní a navíc sváteční ráno bylo podezřele chladné. Předpověď počasí o mrazech sice nehovořila, ale nebylo k tomu daleko. Na druhou stranu bylo jasno, takže se dalo předpokládat, že ve vyšších polohách bude fajn. Ovšem ve chvíli, kdy jsme sjeli z Oseka do Duchcova, zahalila nás mlha a nebylo vidět pomalu ani na krok. V Teplicích to nevypadalo o moc lépe, ale utěšoval jsem se, že nahoře bude super. Potvrdili mi to i jiní běžci, kteří si zaparkovali svá auta pod Milešovkou. Nahoře je krásně, máte se na co těšit.

Tento běh je rozdělen na 2 části - na běžce amatéry a běžce závodníky. První start byl v 9:30 a druhý v 11:00. Já jsem samozřejmě v tom prvním běhu a byl jsem rád, že mě nepředběhl nikdo z druhé skupiny ;). Vloni, když jsem tento běh běžel poprvé jsem doběhl (doplazil se) na vrchol Milešovky v čase 2:14:03. Letos jsem to zkoušel pod 2 hodiny, ale paní Milešovka si zřejmě myslela něco jiného. Řeknu Vám, těch posledních cca 2500 metrů, to je masakr - převýšení cca 340 m, tak si to představte.

Po startu jsem se chvíli držel s ostatními, ale za chvíli se to nějak roztrhalo. Ti rychlejší zmizeli v nedohlednu a ti pomalejší zase v mlze. Ale mě to nevadilo, jsem zvyklý běhat sám a kamarádi opět jen slibovali a nakonec neběželi. 

Opět musím konstatovat, že se mi běželo velmi dobře. Když to srovnám s (výletem na Kokořín ;)) loňským během na Milešovku, bylo to opravdu jednodušší. Tedy alespoň do chvíle, než přišel první větší kopec. A že jich po cestě je :). Vlastně od poloviny závodu se běží stále jen do kopce. Ono se to tak nějak dá i čekat, že?

V Černčicích jsem byl někde kolem 1h36m (vloni 1h43m) a pak nastalo to pravé peklo. člověk si myslí, že poběží, ale vážně to se prostě nedá. Takže nastala rychlá chůze. A tam ty kilometry ubíhají pekelně pomalu. Už si říkáte, joooo, jsem nahoře a ona další zatáčka a za ní další a další. Poté, co si myslíte, že jste ušli tak 2km se před Vámi objeví cedule s nápisem - Milešovka vrch 1,5km - a vy si říkáte "dolezu tam? nechcípnu někde cestou? stojí mi to za to? a v neposlední řadě i kde mám plíce? Ale věřte, že odpovědi jsou ANO!NE!ANO! a tu 4 odpověď nevím :)

Poté co jsem se doškrábal k takové té zdi, (modří už vědí), a i já jsem věděl, že teď už tam vážně budu. Posledních pár desítek metrů a už jsem viděl běžce, kteří to zvládli přede mnou a kteří mě právě začínají hecovat a povzbuzovat. Vyždímal jsem ze sebe ty poslední zbytky sil a do cíle vítězoslavně doběhl. A je to za mnou! První cesta vedla k občerstvení, dal jsem si horký čaj, dostal jsem bagetu, odevzdal číslo a vyfasoval místo něj tričko.Pak jsem si skočil pro svůj batoh a rychle do suchého oblečení. Na terase krásně svítilo sluníčko, tak jsem mu nastavil tvář a chvíli jsem se vyhříval a užíval jsem si ten krásný pocit na vrcholu Milešovky s úžasným výhledem. 

S časem jsem byl spokojen, protože v tu chvíli jsem byl vážně rád, že to mám za sebou. Měl jsem to za 2:06:45, takže zlepšení o 7min18sek oproti roku 2012. A ani mi nevadilo, že jsem ty 2 hodiny trošku přetáhl.

Na zbytek letošního roku zatím žádné plány nemám, i když jeden někdy neví. Po Milešovce mě čekala operace zubu, kterou již mám za sebou, ale v lednu mě čeká ještě opáčko s dalším zubem. Moooc se na to těším. Takže zatím se mějte, dík za podporu a já se zase ozvu s nějakými novinkami.

Mějte se fajn - jste jedničky!

Půlmaraton v Ústí nad Labem - 15.9.2013

Ahoj lidičky. Dlouho jsem se neozval, neb se mi nějak nedostávalo času. Měl jsem toho teď nějak moc. Po 4 letech práce na směny, kdy jde člověk cca 7x měsíčně do práce se mi to najednou vše obrátilo. A tak jsem rád, když si stihnu zajít alespoň zaběhat a nepřerazím se při tom, jak brzy je teď tma. Ale dost tlachání.

Jelikož je to již 2 měsíce, nevím, zda si na vše vzpomenu, ale budu se snažit. Tentokrát zanechám tu ohranou omáčku a vrhnu se (skoro) rovnou na samotný běh. Samozřejmě, že přípravy nějaké byly. Sešli jsme se tentokrát v obchodním centru Fórum v Ústí nad Labem. Dá se tam dobře parkovat, a není to daleko ke startu. Na začátek nás čekal rodinný běh, na což se tentokráte (snad) těšili všichni. Hlavě tedy Venda, ten se těšil už od května, kdy doběhl svůj první rodinný běh a dostal za něj medaili. Ještě že mi paměť alespoň trochu slouží, protože jinak jsem na Vašíkův nátlak jel do Ústí o týden dříve. Až můj běžecký kalendář mi řekl, že tady něco nehraje.

Počasí nevypadalo nic moc, a my jsme si přáli, aby nepršelo. Nakonec to nebylo ale tak hrozné a dokonce se i lépe běželo. Takže rodinný běh. Zmákli jsme ho levou zadní přičemž pro mě to byla celkem pěkná rozcvička. Po běhu jsme se opět vrátili do OC Fórum s tím, že si tam počkáme na start 1/2 maratonu. A protože čas letí, netrvalo to moc dlouho.

Tentokráte jsem byl rozhodnutý, že to "dám" pod 2 hodiny. Nebo alespoň za 2 hodiny. Opět jsem spoléhal na vodiče, kterým byl tentokrát Pavel Fenyk z běžecké školy. Těsně před startem jsem ještě sundaval druhé triko, protože se mi tak nějak zdálo, že mi stejně za chvíli bude teplo. A dobře jsem udělal. Počasí bych ohodnotil jako (alespoň pro mě) ideální. Tempo bylo zpočátku možná trošku svižnější, ale dalo se to. Pavel průběžně kontroloval čas, upravoval tempo a na občerstvovacích stanicích nás i svižnou chůzí vydechnout nechal. Prostě pohodka. A skutečně nám ty kilometry naskakovali rychle. Zhruba v půli závodu prohlásil, že kdo s ním vydrží běžet, uvidí v cíli na časomíře první číslo jedničku. Tak to bude slušné. Na 18 kilometru nás skvěle povzbudil další hláškou - už jen 3km, hele kdybychom běželi 100km, tak to bude ještě 82, to ujde ne? Myslel jsem, že padnu.

Nepadnul jsem, závod jsem dokončil a nový osobák byl na světě - 1:57:56. Byl jsem moc rád a měl jsem z toho skvělý pocit. Dal jsem to pod 2 hodiny, a cíl byl splněn. Opět jsem si po doběhu představil, že běžet maraton musí být asi opravdu náročné, ale doufám, že i mě se to jednou podaří.

Run Czech 2013 bylo ukončeno a já jsem se mohl těšit na 9.ročník Milešovka(p)u - 28.9.2013

Family Run - Venda, Honza, Já a Hanča

1/2 Maraton je za mnou - ufff!

Běželi jsme Prahou

O tomto běhu toho asi moc nenapíši, protože článků již vyšlo spousta a bylo v nich řečeno snad vše. Tak snad svými slovy, jak je mým zvykem.

Sobotní 11 hodina byla určena jako čas výjezdu z Oseka směr Praha. Protože jsme byli prosíraví :), auta jsme zanechali poblíž Kobyliského náměstí a do Žlutých lázní jsme dojeli tramvají. Kolem 14 hodiny jsme byli na místě. To se areál začal teprve zaplňovat. Čas utíkal a lidí stále přibývalo. To víte, 10000 běžců, každý má s sebou alespoň jednoho kamaráda, to už máte 20000 a to určitě nebylo všechno. 

Při přípravách na závod jsem měl v úmyslu se potkat s Martinou, Zuzkou a se Štěpánkou. Povedly se mi 2 ze tří a to ještě se Zuzkou to byla náhoda, jak má být. To když takhle jdete mezi dalšími 2000 lidmi se stejným trikem a najednou na Vás někdo z davu zavolá "Honzo", no prostě náhoda, jak má být. S Martinou to bylo zase úplně naopak. Zrovna někam chvátala s maminkou, proběhla kolem mně a to jsem si jí zase všimnul já. Tak jsme se konečně potkali a poznali, nejen přes FB. Štěpánka dorazila o něco později a bohužel jsme se někde minuli. 

Kolem 15 hodiny, když nás organizátoři začali vyzývat k nastupu do startovního koridoru začaly obvyklé zmatky. Najednou všichni potřebovali na WC, takže fronty byly docela dlouhé, místy až šíleně dlouhé. Boty mě začaly tlačit, svaly tuhnout a nějak se mi celkově přitížilo. Jako vždy, je to o psychice. Už bych si pomalu začal převazovat tkaničky, ale protože to nikdy nedělám, uvěřil jsem sám sobě, že jsem si boty zavázal dobře.

Ve startovním koridoru vládla dobrá nálada a moderátor se snažil o nějakou tu další zábavu. Ze startovní brány nás postupně pozdravili Bára Špotáková, Vitězslav Veselý a držitelka světového rekordu v Maratonu Paula Radcliffe. Po zdravicích jsme si odpočítali start a vydali jsme se na desetikilometrovou trať Prahou.

Počasí bylo celkem příjemné, ale když vykouklo slunce, bylo docela vedro, tedy alespoň na mě. Snažil jsem se proto běžet ve stínu, když to zrovna šlo, no a když to nešlo, zkoušel jsem se skrýt ve stínu ostatních běžců. Moje motto na zádech "BĚŽÍM POMALU? TAK MĚ DEJ!" asi zafungovalo, protože mě předbíhalo celkem dost lidiček. Já jsem měl tím pádem možnost přečíst si motta ostatních. Některá mě doopravdy pobavila. A tak jsem sledoval okolí, četl si nápisy na zádech ostatních a běžel. Vzhledem k počtu běžců na trati (stále se Vám někdo plete pod nohy) a k počasí (teplo) jsem nečekal žádný zázrak, co se času týče. A najednou jsem byl u první občerstvovací stanice. U prvního stolu byl takový nával, že jsem ani nemohl proběhnout dál. Nějak jsem se protlačil tou masou lidí a u téměř prázdného posledního stolu jsem si vzal nějakou tu vodu na osvěžení. Protlačováním přes dav jsem ztratil možná 20-30 vteřin. U druhé občerstvovací stanice jsem si chtěl dát cukr, abych měl na poslední 2km trochu šťávy navíc, ale bohužel když jsem ho rozbalil, upadl mi na zem a někam se zakutálel. Sebrat bych ho stejně nemohl, protože bych to asi nepřežil. Nabral jsem si tedy 2 kelímky vody, jeden jsem si vylil na hlavu a druhý jsem vypil. Pak jsem se vydal na závěr závodu.

Od vyběhnutí z náplavky až do cíle už to byl jen kousek a tak jsem si poslední dva kilometry užíval. Poté, co jsem v dálce uviděl cílovou bránu jsem se snažil přidat, ale bylo to ještě celkem daleko. Nakonec jsem se dočkal a v cíli jsem byl v čase 56:14 (od startu). Teď už si jen počkat na můj oficiální čas. Na hodinkách jsem měl 52:02, což oproti loňskému roku znamenalo docela výrazné zlepšení (vloni v září 54:57). Oficiální čas jsem nakonec měl 0:52:03 a byl jsem nadmíru spokojen.

Vyzvedl jsem si vodu, banán a tyčinku a vydal jsem se počkat na kamarády. Martin s Alčou byli ještě někde na trati. Vystál jsem si ještě frontu u obrazovky a nechal jsem se vyfotit se svým cílovým časem. Bohužel fotky jsem zatím nikde nenašel a žádného svého fotografa jsem s sebou neměl.

S Martinem, Alčou a ostatními jsem se setkal chvíli poté, udělali jsme pár společných fotek a já jsem se pak vypravil na cestu domů.

Běh se mi moc líbil a pokud to bude možné, příští rok si ho zopakuji.

A co dál..? 1/2 maraton v Ústí nad Labem - za 9 dní.

Martin, Alča a já - máme to za sebou.

4. Dresdner Nachtlauf - 16.8.2013

Ani jsem se nenadál a byl pátek. Na ráno jsem měl připravenou výbornou rýžovou kaši, abych měl na večer dost energie a pak jsem si pomalu začal chystat věci (ne že bych je neměl připravené už od středy, ale kontrola vybavení je vždy důležitá). Dopoledne uteklo jako voda a po obědě mě začala prohánět cestovní horečka. Připravil jsem si i potřebnou svačinku, druhou svačinku, večeři a druhou večeři, poosmé jsem zkontroloval, jestli mám všechno a na půl čtvrtou jsem vyrazil. Martin mě nabral do auta a už jsme jeli směr Drážďany. Tentokrát jsme byli v početnějším složení: běžci - Alena, Martin a já a fanoušci (nosič, fotograf, podpůrný tým) Lenka a Jára.

Do Drážďan jsme dorazili v celkem rozumném čase a vydali jsme se hledat to správné místo, kde dostaneme čísla. Ani nám to moc dlouho netrvalo a už jsme v rukách třímali startovní tašky. Druhým hlavním úkolem bylo najít místo, kde se bude startovat. Asi byste to nečekali, ale i to se nám nakonec podařilo. A do startu zbývaly více než 2 hodiny. Co teď? Posadit se někde na lavičku a začít rozjímat. Netrvalo to dlouho (maximálně 2 a půl hodiny) a přiblížil se čas startu, tedy osmá hodina večerní. Posilněni svačinou, energetickým gelem a já nevím čím ještě jsme se vydali do startovního koridoru. 

Místní moderátor stále něco klábosil, ale protože německý jazyk neovládám, mohl jsem jen domýšlet, co asi říká. Když už to jeho mluvení trvalo dlouho, podezříval jsem ho, že snad představuje všech 3000 běžců. Odpočítávání 10 - 9 - 8 .......atd už jsem rozumněl a při slovu "start" jsem byl připraven vyběhnout. A nejen já. Zapnul jsem Endomondo, pustil jsem si do uší svůj tradiční běžecký "výplach" a ....zůstal jsem stát na místě. Dav se nechtěl pohnout. A trvalo to minutu, dvě, tři.....Při páté minutě jsme popošli asi o 20 metrů (zapnul jsem Endomondo podruhé) a to už jsem měl pocit, že v rámci zachování funkčnosti čipů a časomíry vypouštějí organizátoři běžce po jednom. Pak se to trochu pohnulo a těsně před startem se koridor zúžil na polovinu. To bylo to zdržení. Asi potřebovali snížit počet čipů probíhajících přes startovní čáru. Nic jiného mě nenapadá. Od překročení startovní čáry jsem se ale mohl konečně rozběhnout (a zapnout Endomondo potřetí). 

Martin se mnou protentokrát neběžel, nebo vlastně jsem neběžel asi já s ním. Alena, která by nám to všem stejně asi natřela prý běžela takovou vzdálenost poprvé, tak jí Martin slíbil, že poběží s ní a případně jí na trati podpoří. V cíli jsem pak slyšel něco o tom, že Martin sám by potřeboval nějakou tu podporu na trati. Zhruba kolem prvního kilometru jsme seběhli k Labi a dalších 5 kilometrů se běželo podél této řeky. Stezka po které se běželo byla docela úzká, takže když chtěl člověk předbíhat, musel na trávu. Takže chvílemi jsem to bral po asfaltu a chvílemi po trávě. Běželo se docela dobře. Až jsem se s ubíhajícími kilometry divil, jestli já náhodou neběžím moc rychle a abych to v tomhle tempu vůbec doběhl. Po 5 kilometrech přišla první občerstvovací stanice, přešel jsem tedy pěkně do chůze, vylil jsem trochu vody do hrdla a trochu vody na sebe a pokračoval jsem dál. Na šestém kilometru přes most, otočka a zpátky. A tady to přišlo. Pomalu se začínalo stmívat a ty dlažební kostky, po kterých se běželo, nebyly zrovna v jedné rovině. Chvílem jsem měl strach, abych tam někde nenechal nohu. Pak se ale pořadatelé předvedli a udělali nám pěkné osvětlení. Nejdříve velké lampy, takže pak už člověk alespoň měl představu o tom, kam šlape. Když jsme se vrátili na asfalt, po zemi ležely takové ty plastové svítící tyčinky a ke konci této stezky podél vody byly na cestě rozmístěny plechovky, ve kterých pěkně hořel oheň. Bylo to moc hezké. Navíc v dáli už bylo hezky vidět osvětlené město.

Poslední dva kilometry jsme již opět běželi ulicemi města, kde bylo osvětlení dostačující a cesta pěkně hladká. V cílové rovince mě ještě do posledních metrů povzbudil podpůrný tým (dík Leni a Járo) a už jsem se nechal fotografovat a rozdával jsem autogramy (aha to už je zase jiný příběh). Fronta na pivo a ostatní nápoje byla v tu chvíli srovnatelná s frontou na banány za hluboké totality, proto jsem pití oželel. Pak mě zahlodalo svědomí, že bych se asi přeci jen měl alespoň trochu napít, abych se pak někde nesložil a tak jsem předběhl pár lidí a vzal si nějakou jablečnou limonádu. Skočil jsem si do úschovny pro batoh a pospíchal jsem za podpůrným týmem, abych mohl ještě taky zafandit v cílové rovince Aleně a Martinovi. Stihl jsem to a byl jsem za to rád.

Když jsme se zase všichni sešli, vyměnili jsme si všechny pocity z běhu a zážitky, dokud byly čerstvé. Další a další běžci dobíhali a moderátor tentokrát opravdu téměř všechny v cíli vítal zvoláním jejich jména. No a protože na diplomy byla obrovská fronta (a stejně budou na internetu), pomalu jsme se vydali k autu.

Akce to byla skvělá, moc se mi líbilo, 10 km jsem měl za čas kolem 54 minut a celý běh 13,6 km jsem zdolal v čase 1:12:27 - jsem maximálně spokojený. 

Na závěr ještě musím dodat, že tentokrát v Drážďanech vládli Češi. V mužích zvítězil Ondra Fejfar s časem 0:43:13 a za ženy zvítězila Lenka Šibravová s časem 0:52:52. Fotografie lze nalézt zde. Do Drážďan se zase někdy moc rád vrátím.

WeRunPrague 2013 - za 13 dní.

Všichni běžci pohromadě - máme to za sebou

Jak jsem běhal v Chorvatsku

Konečně se přiblížila doba dovolených, a tak i my jsme vyrazili, tento rok opět do Chorvatska. Při balení jsem si nezapomněl přibalit ani svou běžeckou výbavu. Čekalo nás krásných 14 dní u moře, tak proč si sem tam nezaběhat. 20.7. jsme dorazili do vesnice Lokva Rogoznica, poblíž známého města Omiš. Počasí bylo super, ale na mě teplo až moc. Bude třeba vstávat brzy a chodit běhat před východem slunce. V mém případě to znamenalo vybíhat zhruba kolem 6 hodiny ráno, abych do 7 hodin byl zpět.

Takový byl plán, realita byla nakonec trochu jiná, ale úplně jsem nezahálel. Na první výběh jsem se odhodlal v úterý 23.7.. Nebylo moc kde, takže jsem běžel po silnici. Pláže jsou sice pěkné, ale v kamení se mi moc dobře neběhalo, zkoušel jsem to. Po silnici se běželo dobře, ale vzhledem k tomu, že se jedná o hlavní tah směrem na Makarskou, bylo zde poněkud nebezpečno. Běžet se dalo pouze po jedné straně silnice (jakýs takýs chodník), takže při jedné cestě jsem měl auta v zádech, což mi moc dobře nedělalo. Zvlášť když třeba jel autobus. Snažil jsem se hledat i jiné cestičky, ale většinou to bylo do krutého kopce a navíc vždy slepá ulice. Určitě tam někde pěkná cestička na běhání byla, ale prozatím mi zůstala skryta. 

Největší radost mi udělalo, že nejsem jediný blázen, který zde běhá. Sem tam jsem potkal nějakého toho běžce, většinou bych řekl, že se jednalo o místní, ale s nikým jsem si nepokecal, tak to na 100% říct nemohu. Během prvního týdne jsem si byl zaběhat 3x. A to bylo vše. Mobil jsem s sebou sice měl, ale při běhání jsem nefotil. Nějakou tu fotečku sem ale určitě přidám.

Druhý týden začalo docela nepěkně foukat. Vítr byl tak silný, že dokonce i ptáci chodili pěšky. Bavil jsem se s jedním místním a ten mi řekl, že tomuto větru říkají Bura. Běhat se mi nechtělo a dokonce i moře bylo tak studené, že jsme se málem ani nekoupali. Druhý týden jsem si tedy užíval zasloužený odpočinek.

Dovolená mi utekla jako voda a 8. srpna jsem se už zase proháněl po Oseku.

V Chorvatsku se mi běhalo celkem dobře, i když jsem to bral jen jako malé zpestření dovolené a abych měl alespoň nějaký pohyb. Odpočinul jsem si též dobře a teď se už těším na další běžecké události.

Dresdner Nachtlauf na 13,6 km - za 5 dní.

Srdečné pozdravy z Chorvatska

Jezerní běh - 15.6.2013..

.. aneb zážitkový běh a pochod Mosteckem. Takhle byl prezentován na webových stránkách závod (jak pro koho), kterého jsem se včera zúčastnil. A jaké to bylo?

Před devátou hodinou jsem s podpůrným týmem (syn a dcera) dorazil do Mariánských Radčic. Zaparkoval jsem pod stromy poblíž kostela, po chvíli jsem se potkal s Martinem a šli jsme si vyzvednout startovní číslo. Dostali jsme na výběr a tak si Martin vybral šťastnou 13 a mě bylo přiděleno číslo 133. Chtěl jsem sice 77, ale nemohli jí najít. Když jsme se vrátili k autu a zasedli do trávy, dorazila Štěpánka, která si v týdnu způsobila zdravotní komplikace se zády - jak jinak, než při běhu. Vypadalo to ale, že se jí záda jakž takž srovnala, takže to prý zvládne s námi. Proběhly i nějaké poznámky ohledně Ibalginu a Veralu - ty dva pány neznám, ale pokud pomohou, bereme je do party. A čtvrtým členem naší tlupy se na poslední chvíli stal můj synovec David, který se nechal umluvit, a rozhodl se, že si "půlmaratonskou" trasu vyzkouší s námi.

Jelikož na trase měla být jen jedna občerstvovací stanice, nesl jsem si na zádech Camelbak s 1,5 l vody a u pasu ještě 0,7 l lahev s hypotonickým nápojem v běžecké ledvince. Potom samozřejmě dostatečné zásoby cukru, ať již v podobě klasických bonbónů hroznového cukru, gelu a tablet Carbonex. Nakonec jsem byl rád - a nejen já - že jsem měl zásoby pro dva. Všechno jsem to na sebe navěsil, a připomínal jsem vánoční stromek. Už jen ta hvězda na hlavě mi scházela. Počasí vypadalo celkem rozumně, slunce se zpola schovávalo za mraky, snad na nás tedy nebude po cestě moc svítit. To byla bohužel moje mylná představa. Nasypali jsme do sebe nějaké ty předstartovní "sladkosti" a hurá na start.

Sotva jsme dorazili na lajnu, ozvalo se "tři, dva, jedna, start", což mě v první chvíli trochu vyděsilo, protože jsem netušil, co po mě kdo chce. Ahá, běžet, že prý mám. Už? No tak tedy dobrá. Štěpánka s Martinem byli kdesi vpředu a vyrazili hned na cestu, zatímco já jsem si s Davidem ještě vyměňoval telefonní čísla. Nakonec jsme to stejně nestihli a překvapeně jsme vyrazili na trať. Zapnul jsem všechny přístroje, které něco měří a hurá vpřed. Dohonili jsme Štěpánku s Martinem a ve čtyřech jsme pokračovali dál. Po opuštění silnice nás čekaly asi nejhorší dva kilometry trati, co se povrchu týče. Rozmáčené a velmi rozbahněné podloží, chvílemi mokřiny, a já jsem jen čekal, kdy se objeví nějaká ta bažina. Dokonce jsem sledoval i cestu před sebou, jestli třeba někde nebude vykukovat hlava nějakého zpola utopeného kolegy závodníka. Chvílemi jsme běželi pěkně v zástupu, protože na cestě více místa nebylo a jinde jsme zase hledali alternativní trasu, protože jsem si vážně nechtěl promáčet boty hned na začátku a pak 20 kilometrů čvachtat. Po dvou kilometrech bláto končilo a peloton se začal pomalu trhat. 

S Davidem jsme nasadili tempo, které nám oběma vyhovovalo což se ovšem nedalo říci o Martinovi a Štěpánce. Utvořili jsme tedy dvě dvojice a pokračovali pěkně dál. Prvních 10 kilometrů uteklo jako voda, docela dlouho jsme byli krytí stromy a slunce navíc nesvítilo. Na zhruba 11,5 km na konci Duchcova byla občerstvovací stanice a možnost doplnit si vodu. Nevím proč, ale mě se nechtělo Camelbak sundavat ze zad a navíc jsem měl pocit, že je v něm vody ještě dost. Nevím, hlava nějak nefungovala, protože mi nedošlo, že z něj nepiji jen já, ale i David, který si na cestu nevzal nic (kromě jednoho gelu). Ale jak říkám, voda zatím byla. Na občerstvovačce jsme trošku vytuhli, takže pak byl malý problém nohy znovu rozhýbat, což se nakonec podařilo.

Pokračovali jsme dál a vyběhli jsme na "osmikilometrové utrpení" přes povrchový důl Bílina. V tuhle chvíli se staly dvě věci. Nikde v okolí, ani po cestě nebyl jediný strom a slunce začalo svítit. Čas na hodinkách ukazoval něco kolem 11:15 hod. Nasadili jsme s Davidem v celku konstantní tempo, něco kolem 6:40 na kilometr, a pomalu jsme se sunuli krajinou. Objevily se i první kopečky a my jsme byli nuceni zařadit chodeckou vložku. Já mám sice něco naběháno, ale i tak jsem toho pomalu začínal mít, jak se říká, plný kecky. Obdivuji Davida, protože on letos naběhal zhruba 16 kilometrů a dal se se mnou na takový běh. Davide, jestli to čteš, jsi fakt dobrej. Vážně. 

Cesta přes výsypky se zdála nekonečná, a my jsme se už sunuli vpřed jen za vidinou brzkého cíle. Trochu nás demotivovala dohlednost, když jsme měli možnost daleko před sebou vidět další běžce. "Tam až musíme běžet? Chcípnu!" takové a podobné hlášky byly celkem časté. Rozhodl jsem se, že nás musím namotivovat a vzpomněl jsem si na půlmaraton v Praze, kdy vodič zhruba od 15 kilometru začal hlásit "už jen 6 kilometrů do cíle......už jen 5.....atd". Tak jsem to zkusil také.

Slunce pálilo a pálilo a my jsme popíjeli a popíjeli a běželi, pokud se to dalo nazvat během. Někde kolem 19 kilometru David viděl, že mám ještě nějaké síly běžet rychleji a tak mě "vyslal" vpřed a rozhodl se, že si závěr běhu protrpí sám. Na 20 kilometru jsem se radoval, že už tam budu, ale jedna z pořadatelek mi zahlásila "už jen dva kilometry, a jste v cíli". Dva? Vždyť to mělo být 21 km. Ale co, to už doběhnu. Na zemi bylo velkými čísly napsáno CÍL 2000 m. Chtěl jsem se na to napít, ale ouha, zjistil jsem, že mi došla voda. Měl jsem ještě něco v lahvi, ale to bylo sladké. Nedá se nic dělat, prostě musím. Cítil jsem, jak teplota stále stoupá a najednou kopeček. Né, já nechci, to už nevyběhnu. Nakonec jsem ho vyšel s tím, že tam už ten cíl někde bude. Po zhruba 1,5 kilometru další nápis na cestě - CÍL 1000 m. Každému to asi "měří" jinak, o čemž jsme se přesvědčili, viď Davide? To už jsem ale viděl, že se blížím zpět do Mariánských Radčic. Vyběhl jsem na silnici a ve finále jsem málem neodbočil do cílové rovinky. Ozvalo se povzbuzování a potlesk přihlížejících a již doběhnuvších sportovců. Nasadil jsem úsměv a doběhl do cíle. Nakonec to tedy bylo přibližně 22,5 km  a můj čas byl 2:27:06. Zalil jsem se řádně vodou a čekal na další kolegy z týmu. David dorazil zhruba 4 minuty po mě a měl toho tak akorát dost. Martin ukončil běh někde kolem 2:44 a Štěpánka zhruba 2:56. Záda to nakonec nevydržela a Štěpánka si poslední dva kilometry závodu asi pěkně protrpěla. Možná, že tu k tomu také něco napíše, uvidíme. Martine a Davide, taky budu rád, když to tu okomentujete ze svého pohledu, protože nechci mluvit za nikoho z Vás. Dovolte mi ale říci, všichni jste skvělí, že jste dokončili a přežili.

Něco málo jsme pak popili (já jsem měl málem i jedno malé pivo, ale nakonec zůstalo jen u slibu), pojedli a přesunuli jsme se zpět domů. Odpoledne jsme vyjeli na zahradu, dali jsme si pár klobásek a grilovaný hermelín, pár piveček a to se nám pak krásně spalo.

Mějte se fajn a já se zase někdy ozvu.

A mám to za sebou.

1st Prague Barefoot Run

Jak jsem zde již avizoval, včera, tedy v sobotu 1. června 2013 jsem se zúčastnil výše jmenovaného běhu v Praze na Ladronce. Celá akce byla pojata jako charitativní. Organizovalo ji občanské sdružení ForDreams a výtěžek z akce putoval dětem do dětských domovů, aby pomohl splnit jejich přání.

Jediné, z čeho jsem měl obavy, bylo počasí. Jelikož jsem poslední týden trávil opět ve Špindlerově Mlýně, kde 4 z 5 dní pršelo, stále jsem sledoval předpověď. Ještě tu vlastně byla ještě jedna obava a to, zda jsem vlastně schopen uběhnout 4 km po asfaltu bez bot? Nakonec jsem o tom přestal přemýšlet a nechal jsem to osudu.

V sobotu ráno jsme s Honzikem mladším vyjeli z Nučic do Prahy. Vyjížděli jsme v půl desáté, kdy právě začalo pršet. Na Ladronku jsme dorazili pár minut po 10 hodině a pršet zatím nepřestalo. Akce se zrovna rozjížděla, my jsme si našli suché místo pod stanovým přístřeškem a sledovali jsme okolní mumraj. 

Někteří BAREFOOT běžci po mokrém trávníku pobíhali již od začátku bez bot, ve speciálních běžeckých sandálech, v minimalistické obuvi a v neposlední řadě v "pětiprstech", které vypadají naprosto bezchybně. Já, jakožto nezkušený bosoběžec, jsem si boty prozatím nechal. Jak jsem se tak rozhlížel a prohlížel si všechny ty různé typy obuvi, prohnal se kolem mě najednou takový pomenší plešatý bosý pán s kelímkem kávy v ruce. Běžel takovou rychlostí, že se mi tomu ani nechtělo věřit. Když doběhl po trávě nazpět, zjistil jsem, že to není nikdo jiný, než sám velký "Bosý Ted McDonald". A to už ho moderátor volal k sobě na pódium.

Barefoot Ted McDonald pronesl úžasnou řeč nejen o bosém běhání, ale skvěle nás zároveň namotivoval k následujícímu běhu. I přes počasí, které panovalo, jeho řeč začala "It is a beautiful day!". V tu chvíli jsem všechny starosti zahodil za hlavu a poslouchal jsem jeho slova. Řeč byla pěkná a opravdu motivující. Vážně teď přemýšlím o tom, že běh naboso zařadím do svého tréninku pravidelně.

Deset minut před polednem nás pomalu začali vyzývat k nastoupení na start. Zul jsem tedy boty, dal jsem je Honzikovi do batohu a zařadil jsem se mezi dalších cca 300 běžců. V pravé poledne jsme vyrazili. Někteří to vzali opravdu zodpovědně a vypálili vpřed. Já jsem se nejdříve pomalu "seznamoval" s krásně zameteným asfaltem na Ladronce. Moc jsme si do oka nepadli a tak jsem, ostatně jako většina běžců, přesměroval své kroky na trávník. Měl jsem sice divný pocit, abych nešlápl na nějaký zbloudilý střep, kamínek, nebo třeba něco jiného (shit happens, že?), ale po trávě to bylo lepší. Chvílemi jsem to střídal s asfaltem a zkoušel jsem, zda si nohy přivyknou. Občas se odněkud vynořil Honzik a udělal mi pár super fotek - díky moc, synu! Po první polovině trati jsem zůstal na asfaltu a bez větších problémů jsem po něm doběhl i do cíle. Abych nezapomněl na jednu maličkost, louže byly naprosto vynikající záležitost. Člověk si v nich krásně ochladí a osvěží nohy. Prostě paráda! 

Svůj první bosý běh jsem tedy zvládl, od pořadatelů jsem dostal pěkné tričko a perníkovou medaili ve tvaru nohy. A abych pravdu řekl, těším se moc na další ročník PRAGUE BAREFOOT RUN.

Jezerní běh se koná - za 13 dní.

On vážně běhal s kávou v ruce ;)

Ted McDonald a moje maličkost

Fotograf - Honza Převrátil ml.

Get Ready

Start

Na trati

Hlavně že to běží

A mám to za sebou

Odměna

Mattoni 1/2 Maraton Karlovy Vary - 2RUN 10+11 km

sobota, 25.5. 2013 - 7:00 hodin - Osek

Konečně jsme se dočkali a sobotní ráno 25.května 2013 nastalo. Rozhodl jsem se, že si k snídani udělám něco dobrého. Původně to měla být rýžová kaše, ale po půlhodině vaření jsem to už hlady nemohl vydržet a snědl jsem ten můj "výtvor" tak, jak byl. Nepodařilo se mi rýži dostat do podoby kaše, tak to spíš byla jen sladká rýže, ale i tak dobrá. Následoval příprava jídla pro doprovodnou skupinu tedy Renču, Honzika, Hanču a nejmladšího člena výpravy Vendu. Kuřecí řízky jistě v průběhu dne přijdou vhod (a taky že přišly). Oběd byl naplánovaný na dřívější, tedy 11 hodinu. Já jsem si dal jen trochu špaget a pár kousků kuřecího masa, protože s běháním večer nemám zkušenosti, musel jsem přemýšlet o každém soustu. Pak jsme zabalili zbytek věcí a vyrazili směr Karlovy Vary.

sobota, 25.5. 2013 - 12:30 hodin - Chomutov

Domluva byla taková, že se "sjedeme" u první benzínové pumpy v Chomutově ve 12:30. To bych nebyl já, abych tam nebyl alespoň o 5 minut dříve, že? To že to nakonec bylo málem minut 30 tady raději nebudu rozvádět. Přesně ve 12:06 jsem posílal Martinovi zprávu, že jsme na místě. To jak potom Martin šlapal ve svém autě na plyn radši nechám bez komentáře, i když něco jsem o tom slyšel. Ale znáte to, jedna paní povídala.

sobota, 25.5. 2013 - 13:50 hodin - Karlovy Vary

Poté, co jsme si naší pozdější běžeckou trasu projeli v autech, našli jsme místa na zaparkování a vydali se směr hotel Thermal. Začalo pršet. Děti začaly remcat. Schovali jsme se v podchodu a odkudsi z davu se ozvalo "za 5-7 minut přestane pršet". Světe div se, ale přesně za 5-7 minut přestalo pršet. Norové opět nezklamali. Dorazili jsme do Expa, vyzvedli si naše startovní čísla jak na štafetu, tak na rodinný běh. Měl jsme 4 registrace, ale nakonec nás jelo 5. Chtěli jsme tedy ještě jedno číslo, ale žádná čísla již nebyla k mání. Když prý ale přijdeme v 15:15 tak určitě ještě nějaká čísla budou. A kam dál? Naprosto jednoznačně najít nejbližší WC a nějaké místo k sezení. Obojí jsme našli ve vestibulu hotelu Thermal. 

15:15

Vydal jsem se opět do EXPA, abych se zeptal na volná čísla na rodinný běh a ejhle, fronta asi o 50 lidech přede mnou. Pomalu jsem se sunul kupředu a od pultu, jako tichou poštou, postupovaly informace. Budete muset počkat do 15:30 a když si ti, co zaplatili, nevyzvednou čísla, my Vám je pak prodáme. Ok, řekl jsem si a čekal dál. V 15:30 další informace - počkejte do 15:45 a zatím si vyplňte tenhle papírek (registraci). No ono se řekne vyplňte, ale kolik běžců, myslíte, má u sebe tužku? I to se nakonec vyřešilo. Kolem 15:45 mi začala pomalu docházet trpělivost (a nejen mě), ale hlavně docházel čas do startu rodinného běhu. Protože se stále nic nedělo a lidé byli čím dál, tím víc nervózní, raději jsem to zabalil a odešel se sejít s ostatními. Asi tak minutu poté začali vydávat ta čísla - potkal jsem pak paní, co stála za mnou s úsměvem na tváři a bílým tričkem rodinného běhu. No, to je prostě osud.

16:00

Start Mattoni rodinného běhu se vydařil napoprvé, nikdo neulil, a tak se mohlo klidně běžet. Honza mladší vyrazil za svým "osobákem" a Venda se ho držel zuby nehty, no asi spíš nehty. Já jsem sledoval, aby mi moc neutekli a užíval jsem si atmosféru se všemi běžci v bílých tričkách okolo mě. Synátor kamsi zdrhnul a Venda po prvním kilometru už nějak nemohl, takže zbytek cesty jsme zdolali poctivým indiánským chodoběhem. Hanča se držela střídavě před a za námi podle toho, zda jsme s Vendou zrovna šli, nebo běželi. Cílovou pásku jsme protnuli v čase 23:17, což je myslím slušný výsledný čas.

16:40 - 17:00

Napětí stoupá. Začalo pršet. Potom začalo hodně pršet. Naštěstí po 15-20 minutách déšť ustal. Tuto dobu jsme opět přečkali ve vestibulu hotelu Thermal, kde se z výtahů začali vynořovat VIP sportovci. A jak si tak sedíme, prochází kolem nás Carlo Capalbo a blahopřeje nám k úspěšnému dokončení rodinného běhu. No paráda. Dětem najednou dochází, že na mě budou muset čekat až do přibližně 20 hodin, a to se jim očividně moc nechce. Dohodli jsme se tedy, že s manželkou pojedou domů a já se po běhu svezu s Martinem.

17:00

Máme sraz s Martinem u technického zázemí. Stále jsem se nerozhodl, v čem poběžím. Měl jsem na sobě z rodinného běhu dlouhé kalhoty, ale nakonec jsem se rozhodl pro krátké. Na tělo si beru lehké thermo triko a přes něj dres s číslem. Bundu a ostatní věci pak budu předávat Martinovi při předávce štafety. Vše je připraveno, domluveno a my míříme na start do koridoru. Tedy já ne, já jsem zatím jen divák. Koridor se poměrně rychle zaplnil, Martin po mě hází bundu, a já si běžím nejít nějakou pěknou pozici na fotografování. Konečně mám také jednou možnost vidět elitní závodníky vybíhat na trať. 

18:00 - start

Zazněl startovní výstřel, já zapínám stopky a závodníci vyrazili na trať. Udělal jsem pár fotek, Martin mi samozřejmě proběhl právě ve chvíli, kdy se můj fotoaparát rozhodl, že teď jako zrovna fotit nebude. Naštěstí měl Martin ještě záložní fotografy. Poté co proběhlo celé pole závodníků jsem se vydal na druhý a zároveň desátý kilometr, kde mělo dojít k předávce. Byl jsem tam za chvilku a dokonce jsem stihl vedoucí běžce, kteří tudy probíhali v čase okolo 29 minut. Pomalu jsem se začal opět rozcvičovat a připravovat se na svůj běh.

někdy kolem 19 hodiny

Čas na mých hodinkách se pomalu posouval a já jsem začal být lehce nervózní, kdy se Martin objeví. Z protější strany ulice se mě marně snažila kontaktovat Lenka s podpůrnou skupinou, protože jsem byl v rauši a nedočkavý. V 59. minutě se najednou zjevil Martin. Vyběhl jsem na trať směrem k němu, předali jsme si štafetový čip a moje poslední slova byla "Martine, tamhle u koše je ten můj batoh, ok?"; "jasný, vole" jednoznačná odpověď, a já jsem mohl vyrazit. Čas předávky byl 0:59:34. 

jak udolat 11,0975 metrů

Kdybych o tom tolikrát nečetl, nevěřil bych tomu a asi bych to ani nikdy neřekl, ale ten start jsem prostě přepálil. Byl jsem 1) natěšený, že konečně po celém dni čekání můžu běžet; 2) přesvědčený o tom, že to musím dát pod hodinu; 3) chtivý zlepšit si "osobák" na 10 km; 4) plný sil a energie (to bylo asi z toho gelu). Po dvou kilometrech jsem si to uvědomil a musel jsem lehce zvolnit. Píchání v boku se naštěstí neozvalo moc silně, ale okamžitě mi došlo, že jsem něco neudělal dobře. Třetí a čtvrtý kilometr to šlo, ale při pátém jsem musel ještě trochu zpomalit. Pak se to naštěstí začalo uklidňovat a přibližně od 7-8 km už to bylo dobré. Pak jsem mohl zase trochu zrychlit. Právě někde kolem 7 km jsem se potkal s Martinem, který mě povzbudil a uklidnil, že to bude v pohodě. Přede mnou se objevil vodič s označením 2:00, kterého jsem potom někde mezi 9-10 kilometrem předběhl. V cílové rovince se mi ještě dostalo povzbuzení od kamarádů a po proběhnutí cíle mi opět gratuloval pan Carlo Capalbo. Úžasné. 

Cílem jsem proběhl v čase 1:58:07 a ve svém čase 0:58:33. Nakonec se to tedy povedlo - půlmaraton jsme s Martinem zvládli pod 2 hodiny a já jsem si zlepšil svůj osobák na 10 kilometrů - sice neoficiálně, ale nový čas je 0:52:52 což oproti září 2012 je zlepšení o 2 minuty a 5 sekund. Pod padesát to tedy nakonec nebylo, mám ještě co dohánět.

přibližně 19:58 - 20:00

Potkáváme se s Martinem, dáváme si "high five", poté se i objímáme a vzájemně si gratulujeme. "Kámo, dokázali jsme to, bylo to super. Ty jsi byl super, né Ty jsi byl super!". Úsměvy do všech stran a skvělá nálada. Mattoni 1/2Maraton Karlovy Vary je úspěšně za námi.

A proč jsem vlastně psal o tom batohu? No chybělo jen málo a mohl na tom místě u koše ležet ještě dnes, viď Martine?

Těším se na  1st Prague Barefoot Run - za 6 dní.

Začátek závodu - úsměvy do všech stran

Na 7. kilometru - maličko křeč, ale běžím dál

Špindl

Na výletě

Dnes jsem zahájil, jak jsem minule psal, to moje „soustředění“. Ve skutečnosti jsem nastoupil na preventivní rehabilitaci – zajímavý název, že? Armáda nás takhle rozmazluje a posílá nás si odpočinout do různých koutů republiky. Prosím žádné rýpavé komentáře, neboť každý máme něco.

Palačinky

Dorazil jsem v poledne, a tak jsem si hned zašel na oběd. Když jsem viděl tu nabídku, nevěděl jsem, co si mám vybrat. Nakonec to vyhrál vepřový plátek (ovšem zalitý UHO), rýže a dušená mini karotka. Hlavně zdravě. Aby to bylo pořádně zdravé zazdil jsem to nakonec palačinkou s jahodovým (teplým) pyré. Mňam! A už to začíná.

Bazén

Po obídku jsem na chvíli odpadl do pelechu, ale zase ne na moc dlouho. Kolem 14 hodiny jsem zašel okouknout zrekonstruovaný bazén a wellness zónu. Musím říct, že se jim to moc povedlo. Dal jsem pár bazénů a potom solnou parní saunu. Pěkně jsem si odpočinul a pak už přišel na řadu trénink.

Zaběháme si?

Z toho čerstvého vzduchu mě málem trefilo. Tolik jsem ho pohromadě ještě nedýchal. Takže jsem dal pěkně lehký běh, chviličku po asfaltu, chviličku lesem, chviličku do kopečka a pak zase z kopečka. Bylo to příjemných 5km, protože nic se nemá přehánět. Taky je to poslední týden před závodem, tak abych nožičky moc neunavil.

Věštění budoucnosti

A teď ještě něco k počasí. Co nás to zase čeká? Slyšel jsem, že přes týden zase vlní nějaká studená vlna, takže se ochlazuje a o víkendu hrozí snad nějaké přízemní mrazíky. Tak nevím, jak ta roční období teď fungují. Ale když nebude pršet, tak budu raději za chladnější, než za teplé počasí. Uvidíme, o kolik se meteorologové zase seknou.

Velké finále se blíží – zbývá 5 dní

2Run Karlovy Vary se kvapem blíží

Už je to tady

Není to tak dávno, kdy jsem tu psal, že začínám se šestitýdenním tréninkem, a hle, je to skoro za mnou a kýžený závod přede mnou. Na poslední týden mě čeká "soustředění" ve Špindlerově Mlýně, kde musím doladit formu, trochu si odpočinout, projít se po horách, zaplavat si a kdovíco ještě dalšího. A v sobotu pak s chutí do toho a půl je hotovo a to doslova, protože tu druhou půlku, vlastně tu první, za mě zmákne Martin, který se teď mimochodem asi zbláznil a začal běhat do kopce - Martine, jestli někde v tom lese zakopneš a něco si uděláš, tak si pamatuj, že na zádech Tě neponesu, budeš si to muset uběhnout sám, klidně i s berlema =D. I když ruku na srdce, kdybys viděl mou včerejší trasu, taky bys mě nepochválil. Nejlepší na tom bylo asi to, kdy jsem vyběhl z lesa a musel chtě nechtě proběhnout řepkovým polem. Byla tam sice hezky vyšlapaná cestička, ale i přesto se moje černé kraťasy zbarvily poněkud do žluta. Ještě že nejsem alergický, to už bych z toho pole asi nevyběhl, ale i tak ten smrad byl hroznej.

Bude teplo..?

Když jsem se díval nedávno na propozice závodu ve Varech, nebylo mi až tak úplně jasné, proč je start až v 18 hodin? Včera večer mi to došlo. Byl jsem si zaběhat a kolem půl sedmé večer bylo 22 stupňů. Tak nevím, jestli budu schopen vůbec něco předvést, natož si vylepšovat rekord. Ale předem to samozřejmě nevzdávám, toho bohdá nebude, abych z boje utíkal bez boje. Pěkně si to tam hodlám užít. Tentokrát se mnou jede celá rodina a všichni poběžíme Mattoni rodinný běh na 3 km, tak doufám, že se tam neusmažíme na slunci.

Barefoot run

Minulý týden jsem na internetu "kápnul" - díky Rosťo ;) na 1st Prague Barefoot run. O běhání naboso jsem sice zatím jenom četl, a abych pravdu řekl, docela mě to zajímá. A navíc se má zúčastnit Barefoot Ted McDonald - jeden z hlavních hrdinů knihy Zrozeni k běhu. Kniha byla skvělá a Teda rád poznám =D. Začal jsem tedy zkoušet naboso alespoň chodit, aby si moje nohy zvykly a abych dokázal zdolat celou trasu 4 km. A to klidně i chůzí, když mi to nepoběží, protože o běh vlastně ani nejde. Startovné bude totiž darováno na dobročinné účely, takže bude spojeno příjemné s užitečným a z toho mám dobrý pocit, když můžu pomoci někomu, kdo to potřebuje. To je tedy další akce, na kterou se těším - mimochodem 1. června 2013 v Praze na Ladronce.

Doufám, že vše vyjde tak, jak je naplánováno, že nás neschvátí žádná choroba a že vše překonáme ve zdraví a odneseme si jen samé krásné zážitky. To je pro dnešek vše.

Mattoni1/2Maraton Karlovy Vary (2Run 10+11 km) - zbývá 9 dní

Takové botky bych chtěl, vím jistě, že by mi moc slušely.

Paběrky

Zdravím Vás

Nějak jsem poslední dobou neměl o čem psát, proto jsem si nechal nějaký čas na rozjímání. 

Pro jednou jako divák

To mi zase jeden nejmenovaný kamarád (Martine svině rejou, zejtra bude hezky) dal "návrh" na závod, který měl proběhnout 1. května v Teplicích. Běh na Doubravku se jmenuje. Já jsem se toho samozřejmě chytil jak, no nic, a rozhodl se téměř okamžitě, že ho absolvujeme. Vždyť to je jen něco málo přes 4 km, sice do kopce, ale to dáme. Další den, to bylo 30.4. mi řekl, že musí jít 1.5. do práce, takže nepoběží. No, já už psychicky připraven na vše, jsem byl odhodlán se zúčastnit, což nakonec tak nějak nedopadlo. Počasí nebylo nic moc, ale hlavně, no prostě to nedopadlo. Nebudeme to tady rozpatlávat. Tak jsme si alespoň s rodinkou udělali "výšlap na Doubravku". V tu chvíli jsem byl docela rád, že jsem neběžel, on to byl totiž celkem slušný kopec. Nahoře jsem se pobavil s několika závodníky, a pak mi to zase bylo líto, že jsem neběžel. Tak Vám nevím. Dívat se je pěkné, ale lepší je se zúčastnit. Potkal jsem se i s kolegou, který je zrovna v Teplicích na 14 dní a samozřejmě on si to ujít nenechal. Dovolím si tady použít jeho fotogalerii zde. A tady fotky od pořadatelů - Spona Teplice. Příští rok to asi zkusím.

Stoupání do vrchu

V neděli 5.5. jsem si ráno vyběhl na krátkou a lehkou trať. Chtěl jsem se jen tak proběhnout a vlastně jsem ani nevěděl, jak daleko a kam poběžím. Když jsem doběhl lesem do Háje (ne do háje, ale do Háje, jasné??), rozhodl jsem se, že si přeci jen taky nějaký ten kopeček vyběhnu. Zabočil jsem proto "na zelenou", že se podívám na Stropník, nebo alespoň na rozcestí pod vrcholem. To jsem si dal. Na zhruba 3,5 km stoupání asi o 400 metrů (330 m.n.m dole, 750 m.n.m nahoře). Asi si tu cestu dovedete představit. To se místy ani jít nedalo, natož běžet. Ani mi nakonec tak moc ten kopec nevadil, ale to podloží. Místy místo cesty potok, někdy bahnitá až blátivá stezka a kamení. Nu což, nejsem turista, že? Když už jsem si myslel, že jsem nahoře - znáte to, kopec se v povzdálí "láme" a vy máte pocit, že pak už to bude určitě rovina, ne-li přímo z kopce, kde se vzala, tu se vzala srnka. Asi byla křížená se zajícem, protože to, co předváděla, když mě spatřila si nedovedete představit. Nevím jestli se vyděsila mě, jakožto člověka, nebo mého zjevu, což bych taky nikomu nepřál, začala kličkovat a chvíli jakoby nevěděla, jestli má běžet ke mně, nebo ode mně. Pak jí to asi konečně došlo a prostě a jednoduše zdrhla. Na "horní stanici" mého běhu jsem měl co dělat, abych udržel snídani v podobě vloček a kousku jablka uvnitř mého těla. No a pak už to bylo jen z kopečka. Dolů po asfaltce, dva lidé sedící na lavičce - asi taky běžci, podle červených obličejů - "ahoj, jak je?" - kolem hradu Rýzmburk, stále z kopce až ke koupališti a pak hurá domů. Hezky jsem se proběhl. Nakonec jsem to vzal jako malý trénink na Milešovku, ale běhat to každý týden, to vážně nevím. Nějak jsem zatím těm kopcům nepřišel na chuť (proto příště až nahoru! - do 856 m.n.m.). Taky je pravda, že časy těch tří "stoupavých" kilometrů nebyly nic moc :).

Jezerní běh

Znáte? Ne? Já taky ne, ale jsem skálopevně přesvědčen o své účasti na letošním druhém ročníku tohoto běhu. Věřím, že to bude něco neobvyklého vzhledem ke krajině, kterou se běží. Pokud máte zájem, podívejte se zde. Bude to zajímavých 21 km, snad nebude moc horko a já přežiji ;).

Karlovy Vary

Pomalu se to blíží, tak uvidíme, co ze sebe nakonec vydám za výkon. Poctivě trénuji podle plánu, dávám si kratší i delší běhy, úseky, tempové běhy, tak snad to nakonec zúročím. Jediné, co mě tak trochu trápí je, jak ten den vyřešit jídelníček, protože start závodu je až v 18 h a já navíc poběžím ve štafetě jako druhý, takže až někdy v 19 h. Jak to řešíte s jídlem v těchto případech?

Mattoni1/2Maraton Karlovy Vary (2Run 10+11 km) - zbývá 18 dní

Ještě sice ne úplně na vrcholu, ale bohatě mi to pro ten den stačilo.

Už jste při běhání snědli hodně hmyzu?

To je pořád, běhej s úsměvem, s radostí a pohodou. Ale, stalo se Vám již někdy, že Vám do úst vlétl nějaký ten "obtížný hmyz"? Nebo třeba ještě hůře, do nosu?

Ze své vlastní zkušenosti mohu říci, že mě se to stalo. Co si já vybavuji, tak dvakrát. Myslím si, ale, že to mohlo být i vícekrát což jsem si možná ani neuvědomil. Zato dnes jsem si to tedy uvědomil až moc. Tak si v pohodě běžím, do sluchátek jsem dostal povzbuzující "peptalk" od kamarádky (díky Štěpánko), což mě velmi pobavilo. A jak jsem se tomu začal smát přilétlo cosi neurčitého a při mém mohutném nádechu to přistálo kdesi v mém krku. V tu ránu jsem se začal dávit, vystříkly mi slzy z očí a obsah mého žaludku si vyžadoval cestu nahoru. Naštěstí v něm nic moc nebylo, ale ta svině moucha ne a ne "odejít" ven. Nakonec se mi to tedy podařilo, ale musím říci, že mě to pěkně rozhodilo. Naštěstí mě při tom nikdo neviděl. Asi by to nebyl moc hezký pohled, nemyslíte?

Podruhé to byl komár. A nebyl to žádný prcek, byl to ten pořádný veliký. No taky jsem si na něm nepochutnal. To má pak člověk zkažený celý den. Proto bych chtěl všechen ten hmyz požádat - dávejte si pozor, kde létáte a když náhodou potkáte nějakého běžce, vyhněte se mu obloukem. Bude to tak lepší pro oba.

Nedovedu si představit, že bych takhle vdechl třeba včelku, nebo vosu, to by byl asi jiný tanec.

Už jsem slyšel vtip o veselém cyklistovi, tak asi bude někdo muset brzy vymyslet vtip o veselém běžci. A jak jste na tom vy? Stalo se Vám někdy něco podobného? 

Důležité je dobře "naladit"...nebo vyladit?

Po relativně odpočinkovém týdnu, kdy jsem se pouze 3x lehce proběhl, abych dal tělu a hlavně nohám trochu odpočinout jsem se s chutí vrhnul na další přípravu. Jak jsem psal již dříve, čeká mě nyní pouze "čtvrtmaraton" - 11,1 km. Rozhodl jsem se, že se pokusím vylepšit si osobák na 10km. Vloni jsem to zvládl za 54:57 a v květnu bych to chtěl zkusit pod padesát minut. Na stránkách bezvaběh.cz jsem si vybral tento osmitýdenní trénink. Musel jsem si ho ovšem trochu upravit, protože do kýženého závodu zbývá týdnů pouze šest. Tak snad to nebude moc velká "rychlokvaška". Tentokrát jsem se rozhodl, že plán dodržím, pokud možno, do puntíku. Ještě nevím, co udělám s tím cvičným závodem na 5km, ale případně si nějaký zorganizuji sám.

Chce to změnu

Protože už mě tak nějak nudilo běhat stále stejné trasy po Oseku, vyjel jsem v úterý do Duchcova. Jednak jsem si chtěl prohlédnout místní in-line dráhu, a také jsem si chtěl zaběhat po okolí (a hlavně ne moc do kopečka - zatím ne). Na dráze jsem potkal jen 2 bruslaře, takže jsem jim snad ani moc nepřekážel. Jako změna to bylo dobré, objevil jsem i pěknou trasu v terénu, kterou si jistě ještě několikrát zopakuji.

Tempo, tempo, tempo

Ve středu přišel podle plánu tempový běh. Pěkně jsem se 10 minut rozběhal a pak přišlo 15 minut ostrého běhu. Trošku jsem to samozřejmě na začátku přepálil, takže první kilometr byl rychlejší než další dva. V tom krásném počasí mi to ale ani moc nevadilo. Doufal jsem, že krásně bude i další dny.

Léto, už?

No včera tedy bylo na můj vkus zase až extrémní počasí. Dopoledne celkem ještě v mezích normy, ale to odpoledno bylo peklo. To už bylo na opalování. Naštěstí to večer spláchnul celkem vydatný lijavec. Teď nás prý zase čeká ochlazení, deště a jiné hnusy, alespoň podle předpovědi, kterou jsem si vyslechl dnes ráno od těch "povolaných".

Co se týká běhu, všiml jsem si, že jak postupně odlkádám vrstvy, ve kterých jsem běhal v zimě, nějak podezřele lépe se mi běhá. Už to zase začíná mít tu správnou rychlost. Tělo jsem přes zimu šetřil pomalými a velmi pomalými běhy a teď se mi to, zdá se, vyplácí. Ono na tom - běhej pomalu - opravdu něco je. A i když se teď snažím běhat pomalu, nejde mi to tak pomalu, jako v zimě. Ovšem moje srdce to vidí jinak. Opravdu už si asi na tu zátěž zvyklo a tepe mi pomalu i když já zrychluji. Můžu si tedy dovolit běžet rychleji a proto doufám, že na závodech to půjde ještě o trochu rychleji. Z toho důvodu si při tréninku nechávám nějaké síly do rezervy. Tak to zkuste taky a uvidíte, že nekecám.

Mattoni1/2Maraton Karlovy Vary (2Run 10+11 km) - zbývá 36 dní

Odpočívejte v pokoji...

Koupil jsem Vás, to už si ani přesně nepamatuji kdy. Od té doby, co jsem si začal vést tréninkový deník jsme se spolu posunuli o 830 km. To ale jistě není úplně všechno, protože jsem Vás měl již dříve. Ale to bylo jen takové nepravidelné a občasné vyběhnutí kamsi do lesa. Jak jsme toho společně prožívali stále víc a víc, docházelo mi, že Vás brzy budu muset nahradit. Stále jsem se ale nemohl rozhodnout. Jako milník jsem si stanovil právě pražský půlmaraton. Koncem března bylo rozhodnuto a pořídil jsem si nové, Vaše mladší sourozence.

Jak jsem pomalu začal tyto nové testovat, stále jsem se vracel k Vám a říkal jsem si "tohle jim přeci nemůžu udělat a po takové době je zradit" a byl jsem dosti nerozhodný. Nakonec jsem se, a věřím tomu, že správně, rozhodl, že svůj první půlmaraton absolvuji právě s Vámi, jako naše společné rozloučení. A že to bylo krásné rozloučení jen co je pravda.

Chtěl bych Vám tímto poděkovat, za všechny ty kilometry strávené společně a to jak na suchu, tak v dešti, v blátě, ve sněhu i v mrazu. Sloužily jste mi velmi dlouho a velmi dobře, a já slibuji, že na Vás nikdy nezapomenu. Absolvovali jsme spolu nejen náš první 1/2Maraton, ale i náš první závod vůbec. Byli jsme spolu dokonce i v Drážďanech a nevynechali jsme ani nejvyšší horu Českého středohoří - Milešovku. Tolik jsme toho prožili a já Vám ještě jednou ze srdce děkuji. Mějte se krásně ve Vašem běžeckém důchodu a nakonec i v běžeckém nebi, kde se určitě setkáte s mnoha Vašimi přáteli.

Odpočívejte v pokoji moje první běžecké boty. Čest Vaší památce.

New Balance MT474DO

Půlmaraton úspěšně zdolán

Ahoj. Vím, že jsem sliboval, že to tu bude v sobotu, ale nějak to nešlo ;). Tedy čas jsem poctivě uvedl a teď ještě nějaký ten komentář.

Do technického zázemí jsem dorazil zhruba dvacet minut po desáté hodině. Udělal jsem vše, co bylo třeba a než jsem se nadál, bylo téměř poledne. Stále jsem ještě nebyl rozhodnutý, jak vlastně poběžím. Moje hodinky mě zradily a musel jsem je reklamovat, takže jsem neměl možnost měřit si čas a kontrolovat se. S mobilem se mi běhat nechtělo, už takhle vážím dost. Nakonec jsem se rozhodl, že zkusím vodiče na 2h10min.

Samozřejmě, že 15 minut před startem jsem si ještě musel odskočit. Záchodků bylo přistavených mraky a celou dobu byly víceméně prázdné. Bohužel nyní byla před každým minimální fronta o deseti osobách a tak jsem si ji musel poctivě vystát. Když jsem se poté vrátil do startovního koridoru, už to tam pěkně zhoustlo a oranžový balónek s číslem 2:10 byl daleko přede mnou. Začal jsem se sunout s davem a předbíhal jsem, jak jen to šlo. Podařilo se mi přiblížit asi na 100m (možná méně) ale blíž už to nešlo. Startovní "lajnu" jsem přeběhl v čase 8:05 (nebo tak nějak). 

První úkol - nepřepálit začátek mi trošku kolidoval s druhým úkolem - dohnat vodiče. Nakonec se zadařilo a asi po 500 metrech jsem je dohnal. Byli přede mnou asi 10 metrů. Na 2,5 kilometru mě očekávalo povzbuzení v podobě syna, dcery a rodiny mého kamaráda Dalibora. Zazvonili zvonečkem, ale konec ještě nebyl. Otočka pod Nuselským mostem, první občerstvovačka na 5km a chvíli poté opět povzbuzení od výše jmenované skupiny. A pak hurá dál. Kilometry pěkně ubíhaly a já jsem se docela dobře dostal do tempa. Sem tam jsme s vodiči prohodili i pár slov, oslovil mě i jeden běžec ze Španělska a normálně si chtěl povídat, jako by se nechumelilo. No pár vět jsem s ním prohodil, ale vesměs to byly fráze typu "yes", "no", "me too" apod., protože běžet a ještě k tomu konverzovat anglicky, to jako zase tak dobrej nejsem - ani na jedno z toho.

Chvilku po 10 kilometru jsme míjeli start/cíl, kde už bylo o vítězi dávno rozhodnuto, ale mě čekala ještě druhá půlka trati. Všechna ta nábřeží až k Libeňskému mostu se mi zdála docela dlouhá a chvíli po 14 kilometru na mě začala dosedat taková menší krize. Začaly mě bolet ramena a už jsem si přál být v cíli. Na 15km jsem zahlédl kamaráda (Viki Cabadaj), který čekal na předávku jako 4.člen štafety. Trošku jsme na sebe zařvali a běžel jsem dál. Pak už vodič Eda jen odpočítával - "už jen 5 kilometrů"; "už jen 4 kilometry" atd. Kilometr před cílem nás vyzval "kdo může, běžte" a tak jsem vyrazil. Teď přemýšlím, jestli "vyrazil" není až moc silné slovo, možná jsem trochu zrychlil. Před posledním - Mánesovým - mostem jsem věděl, že to bude pod 2:10 a byl jsem spokojený.

Nakonec jsem to tedy vše zvládl v celkovém čase a svém osobáku 

2:08:05

V technickém zázemí jsem se potom samozřejmě "překabátil" do suchého oblečení a vystál jsem si nekonečnou frontu na vyrytí času na medaili, abych měl památku na svůj první půlmaraton.

Nakonec snad už jen pochválit organizátory, protože zorganizovat takovouhle megaakci asi není jen tak. Klobouk dolů.

No a největší radost jsem měl pak asi z toho, že jsem v sobotu ráno normálně a bez problémů vstal z postele. Mějte se krásně a zase někdy ahoj ;).

Zhruba uprostřed obrázku, vlevo od balónku (je vidět kousek čísla 23)

PS: Další meta - Mattoni1/2Maraton Karlovy Vary (2Run 10+11 km) - zbývá 47dní

Veselé Velikonoce

Při včerejším sledování večerních zpráv, kde hodnotili opět sněhovou kalamitu v Ostravě jsem nevydržel a poslal jsem SMSku svému kamarádovi "ostravákovi" Radimovi. Jak se má, co dělá, a jestli jim tam náhodou něco nepadá =D. Cituji jeho odpověď "Ani nemluv, dopoledne jsem odhazoval 10 cm mokrého sněhu, asi před 1,5 hodinou už 20cm a teď už je tam zase asi 5cm. A to odhazuji jen chodník kokem domu směrem na cestu. Na dvůr kašlu, tam už je to i s navátým někde i 50cm mokrého. A k...a pořád padá". Při pohledu z okna u nás to ale tak hrozné nebylo, vlastně nepadal sníh vůbec.

Dnes ráno, když jsem se probudil už to tak růžové nebylo. Trochu bílo tedy bylo a já jsem musel vyrazit do garáže pro auto a hurá do Prahy. Naštěstí jsem po pár kilometrech zjistil, že sněžilo snad jen u nás v Oseku. Zbytek cesty byl v pohodě. A teď zase něco o běhání.

V posledních dnech mě trošku začalo zlobit rameno. Hlavně při běhu. Už jsem slyšel, že člověka můžou z běhání bolet třeba nohy, ale proč rameno?? Hledal jsem i na různých webech, ale moc rozumů jsem se nedozvěděl. Je pravda, že tohle moje pravé rameno jsem si jednou pořádně narazil a chodil jsem pak i na rehabilitace a čas od času se jak se říká "ozve". V pátek už se to nedalo skoro vydržet a tak jsem začal na poslední chvíli obvolávat všechny maséry v okolí, aby mě někdo zkusil "napravit" (bolest se mi trochu rozlezla až mezi lopatky). Bohužel nikoho jsem nesehnal, ale nakonec jsem zachráněn byl. Jeden kamarád má masérský kurz, tak mi záda trochu srovnal. Rameno si naštěstí můžu částečně promasírovat sám a zítra jsem objednaný na masáž, tak uvidím.

V sobotu dopoledne jsem přemýšlel, že si půjdu zaběhat, ale moc se mi do té zimy nechtělo. Najednou zazvonil telefon a na druhé straně Martin, a jestli si prý nechci s ním zaběhat, že přijede do Oseka. To se samozřejmě neodmítá, takže po lehčím obědě a vytrávení jsme kolem 15h vyběhli - a to velmi lehce. Dali jsme krásných 7km (já v nových botách - jsou bez chyby) při příjemné teplotě kolem nuly a totálního bezvětří. Naproti tomu v neděli jsem běžel sám, teplota kolem -4 a foukalo to jako svině - pěkně jsem si zanadával (jenom trošku), ale potom jsem si spravil náladu u výborného oběda.

Teď takový malý kalkul - ukončil jsem 11 týdnů přípravy. Neběhal jsem žádné speciální tréninky, jako intervaly, kopečky apod., ale snažil jsem se to prostě přežít a natrénovat vytrvalost. Trochu mi to překazily ty problémy se zdravím, ale nakonec myslím, že jsem sám sebe nezklamal. Za těch 11 týdnů jsem naběhal nějakých 280 km, takže si myslím, že těch 21 přežiju. Jediné co teď denně sleduji je měnící se předpověď počasí, ale na druhou stranu si říkám, že sám v tom rozhodně nebudu. Větru, dešti, sněhu neporučíme, ale poprat se s ním můžeme (trošku jsem si to pořekadlo upravil na současný stav).

Do závodu zbývá pár dní a já, jak jsem na sobě pozoroval ten stres, se teď naopak postupně uklidňuji. Nastává to pravé ticho před bouří. Do jídelníčku jsem si na poslední týden "nastavil" kuřecí maso, rýži a zeleninu a s tím musím do soboty vyžít. Nebudu dělat žádné experimenty, abych pak neběhal od jedné ToiToiky k druhé :) - ano, už jsem viděl i jednu fotku totálně - to se nedá říci jinak - posraného běžce, kdy mu to teklo i z nohavic (hele, jestli to dáte, klikněte si sem). Takhle bych vážně dopadnout nechtěl, i když je to lidské...

Poslední týden jsem zahájil odpočinkem, ostatně jako každé pondělí. Zítra po té masáži uvidím a pak už mě čeká jen jeden lehčí běh a něco velice krátkého v pátek před závodem. No a je to tady. Ještě abych nezapomněl si samozřejmě půjdu vyzvednout svůj startovní balíček s číslem 7923 a pak už se Praho máš na co těšit.

Díky za podporu, díky za přečtení a nejpozději v sobotu 6.4.2013 se dozvíte, jak jsem dopadl.

Jaro...?

Dnes bych mohl začít citací megahitu Dalibora Jandy - "Kde jsi, kde jsi.....(jaro mé).....kde jsi?" Já vím, že už to pomalu začíná být trapné, protože každý druhý den se na FB objeví již značně profláknutá fotka, na které figurují srnky ve sněhu a nebo podobné obrázky zvířátek "žádajících" o jaro. Ale i přesto se k nim přidávám a taky prosím, prosím.

V posledních dnech jsem začal pomalu, ale jistě také sledovat dlouhodobou předpověď. A dnes jsem se docela pobavil. Zacímco na norských stránkách yr.no je výhledová předpověď na 6. dubna - maximální teplota dne +1 stupeň a pocitová teplota -4 stupně, tak podle českých stránek http://www.e-pocasi.cz/dlouhodoba-predpoved-pocasi/ bude prý přes den 7/11 stupňu. Já tedy počítám s tím, že to bude něco mezi a doufám, že nebude sněžit (jako včera, kdy jsem asi po 30 minutách sněžení musel odškrabávat z auta sníh, který pěkně přimrzal - a pro velký úspěch jsem si to dnes ráno ve 4:30 zopakoval). Protože pokud by sněžilo, musel bych si ke svým brýlím pořídit i škrabku, abych vůbec viděl, kam vlastně běžím.

Pondělí byl pro mě odpočinkový den a v úterý jsem si "naložil" asi již poslední trošku delší běh. Dal jsem si krásných 12,5 km a včera jsem z toho byl málem marod. Proto jsem se protáhl na elipticalu a dnes mám lýtka jak dva šutry. Jinak nervíky začínají pracovat, protože ono "nevyhnutelné" je stále blíž a blíž. Huááááá! Až jsem málem sám sebe vylekal. Každý den pozoruji, co nového mě začne bolet. Já vážně nechci vidět až budu v důchodu - tedy pokud se ho vůbec někdy dožiji. Tam už mi to ale asi bude všechno kdesi...

Tak a dnes jsem se rozhodl udělat výjimku. Kdo se těší na 6. dubna do Prahy, prosím komentář. Znám i pár takových, kteří se 6. dubna budou těšit úplně někam jinam (třeba do Itálie, že), tak Vy mi sem nepište.

Jinak Vám všem přeji klidný víkend, krásné zmrzlé Velikonoce a posledních pár dní na dohnání toho, co jste třeba nestihli (trénink nevyjímaje). Hodně pohody, moc se nepřejídat ani to s dietami nijak zvlášť nepřehánět, prostě to přežijte ve zdraví a po neděli zase ahoj, tedy pokud se z toho všeho nervově nezhroutím. =D

Už jen 9 dní a tramtadadá, tramtadadá, mám to za sebou !

10 týdnů a 250 km

Dnes jsem tedy zakončil desátý týden. Původně jsem měl mít naběháno o trošku více kilometrů než mám, ale i tak doufám, že na úspěšné dokončení půlmaratonu to bude stačit. V pátek jsem si dal hodinovou a dnes hodinu a půl dlouhou "masáž" na běžícím pásu. Počasí stále na prdlačku, a navíc bych stejně venku běhat nemohl, když jsem v práci ;). Příští týden už asi nějaký ten delší běh nezvládnu, i když možná že nakonec ano. Ještě to musím promyslet, abych zase něco nepo...kazil.

 Abych pravdu řekl, dneska jsem nějakej jalovej a vůbec mě nenapadá, co bych ještě napsal. Snad jen to, že s prací to vypadá dobře, jen si budu muset trošku přeorganizovat život. Ono dojíždět denně 100km asi není zrovna nejlepší varianta, ale na druhou stranu jsem rád, že si mě zatím ještě chtějí nechat. Takže další věc na úporné přemýšlení.

Mějte se všichni krásně.

Nakonec snad jen moje oblíbená věta. Zbývá 13 dní do výstřelu...

A konečně došlo na lámání chleba...

Ve finále to ale nebyl chleba, co se lámalo. Moc nescházelo a zlomil jsem se já. Psychicky. Nějak mi asi nepřidává ta starost s tím, že moje perspektiva u zaměstnavatele - AČR - se zdá být jaksi nejistá. Zatím to mám jisté jen do 30.6.2013 a pak se uvidí...

No nezačal jsem moc optimisticky, že?? Nějak se to na mě poslední dobou sype. Ta svině choroba, která mě rozhodila a zasedla si na mě se ne a ne pustit. Ano, sice trénuji, není to na krev, ale úplná 100%ní pohoda to taky nebyla. 

Dnes jsem navštívil doktora v rámci pravidelné roční prohlídky, ale již od pátku jsem měl tak nějak strach, že nakonec skončím na antibiotikách a z půlmaratonu v Praze nic nebude. V pátek jsem si totiž zašel opět do sauny a jak to je pro mě vždy skvělý relax a cítím se pak skvěle, tentokrát jsem se také cítil skvěle, ale v sobotu ráno to vypadalo opět na ho... zle. V neděli jsem mastil opět do lékárny pro kloktadlo a vydatně jsem proplachoval zapálený krk - aby nebyl zapálený, když já jsem ten zapálený amatér, že? A v pondělí ráno už to vypadalo téměř nevyhnutelně, i když lehké zlepšení bylo možná trošku cítit. Musel jsem do práce a tak jsem trochu popátral po internetu a zaběhl si do lékárny pro nějaká homeopatika jakožto poslední možnost. A ono to snad doopravdy konečně zabralo. Abych se ale vrátil k doktorovi. Pěkně jsem si mu postěžoval, co vše mě trápí, no připadal jsem si jako ten největší hypochondr. Po celkové prohlídce se pustil do mého krku a pěkně si na mě přitom posvítil. A výsledek - podle něj nic a ani ten knedlík v mém krku prý neviděl. (já už jsem si za těch pár posledních dní opravdu připadal trochu divně před zrcadlem, když jsem si baterkou svítil do pusy a snažil se objevit cokoli neobvyklého - a že mi tak připadalo všechno, zuby nevyjímaje). Nakonec mi řekl, že slunce to vyřeší - tak snad se ho dočkám, protože po včerejší sněhové kalamitě jsem si říkal, abych ten 1/2M nemusel absolvovat na běžkách (protože to neumím). Vysvětlil mi, že jsem tělu nedal možnost se s nemocí vypořádat, když jsem pořád běhal (i když s přestávkami) a proto jsem byl jako v začarovaném kruhu. Já vím, bylo to pošetilé, ale snad se z toho ponaučím pro příště.

Tento týden si dám 2 tréninky na běžeckém pásu a doufám, že ten příští už nebudou žádné šílenosti ohledně počasí a neustále se vracející zimy a bude tedy možné ještě posledních pár kilometrů doběhat venku.

Děkuji všem, kteří mi stále ještě drží palce a nezlomili nade mnou hůl a já se na oplátku pokusím Vás nezklamat. I doktor mi nařídil, abych mu zahlásil výsledný čas. Sám jsem na něj zvědavý.

Zbývá 17 dní do startu...