Karlovy Vary - nebe, peklo, ráj...?

Sobota, 24. května 2014, 14:00 hodin - příjezd do Karlových Varů. 

Z Oseka jsme vyráželi kolem 12:30 za celkem slušného počasí, které se nám cestou postupně začalo kazit. Než jsme dosáhli cíle, začalo pršet. Zaparkovali jsme a byli jsme nuceni vyčkat, až se to trošku zlepší. Samozřejmě že nikdo z nás neměl deštník, natož pláštěnku. Tentokrát výprava sestávala z těchto členů - Renča, Hanča, Venda (všichni připraveni na rodinný běh - i kdyby trakaře padaly) a půlmaratonci Šárka a já.

Zhruba po půl hodině déšť trochu zvolnil, a my jsme se mohli vydat směr Expo. Po cestě jsme nakoupili nějaké deštníky, pláštěnku a pár dalších zbytečností. Ihned poté přestalo pršet. V poklidu jsme dorazili do EXPA a vyzvedli si čísla jak na rodinný běh, tak na půlmaraton. Mezitím opět začalo pršet. A vydatně. Nezbývalo nám nic jiného, než čekat, až to přejde. Chvílemi se zdálo, že to už už přestane, ale bylo to opravdu jen zdání. Meteorologické předpovědi od naší rosničky Báry (za pomoci Aladina) hlásily, že pršet přestane někdy kolem 18 hodiny. Protože se blížila doba startu rodinného běhu, vyrazili jsme tam. Tedy všichni kromě mě. Já jsem zamířil kousek za start doufaje, že něco vyfotím. Déšť mezitím začal pozvolna ustávat. Nakonec to tedy bylo tak, že rodinný běh startovali běžci za lehkého deštíku a dobíhali již za slunečního svitu. Konečně tedy přestalo pršet, slunce se na nás usmálo a téměř okamžitě začala teplota vzduchu stoupat.
Nás čekala ještě jedna cesta k autu (cca 1km), kde jsme odložili přebytečné věci. Já se Šárkou jsme se pomalu začali chystat na náš běh. Převlečení do sportovního a lehké rozklusání zpět k hotelu Thermal. Tam jsme se potkali se Štěpánkou a Bárou, provedli jsme poslední poradu před během a šli jsme na to.
Plán byl jasný. Rozběhnu to s vodičem na 2 hodiny, a když v polovině závodu budou síly, zkusím zrychlit, a možná že se do cíle dostanu do 1:55:00. Věřil jsem si na to. Vodiči Martin Ševčík a Štěpán Boháček opět nezklamali. Byla s nimi sranda již od začátku. První pokřik na kilometru č.1 - "už jen dvacet" byl velmi motivující. Hned se mi běželo lépe. Jelikož tentokrát chtěli vodiči běžet na reálný čas, tak ze začátku bylo tempo oproti plánu maličko svižnější. Před první občerstvovací stanicí jsme dohnali ztrátu cca jedné minuty. "Bude občerstvení, je to zadarmo, naberte si co unesete a vezměte i něco pro rodinu" - další užitečná rada od skvělých vodičů. To už jsme se vraceli zpět do centra a za chvíli jsme již byli na kolonádě.
Někde mezi sedmým a osmým kilometrem na mě čekala podpora. Zamávali mi, já jim také, a běželo se dál. Proběhli jsme tunelem, pak mírný kopeček, občerstvení a poté jsem pomalu začal zrychlovat. Tedy snažil jsem se. Do desátého kilometru to celkem šlo. Tahák, který jsem měl na ruce mi říkal, že čas je dobrý, takže jsem ještě maličko přidal. Slunce hřálo vydatně a zrovna v tuto dobu se běželo na celkem otevřeném prostoru, takže se nebylo ani moc kam schovat. Cesta pokračovala kolem dostihového závodiště a kilometry 10-15 mi utekly celkem rychle. Dokonce nejrychleji z celého závodu. Krize na patnáctém kilometru se tentokrát nedostavila, ale už jsem se těšil, až poběžím kolem značky 17 km, kterou jsem viděl při příchodu k Expu a věděl jsem, že to bude chvíli z kopce. Proběhl jsem v blízkosti startu/cíle, kde zrovna vyhlašovali Ondru Fejfara jakožto nejlepšího českého běžce. Mě do cíle zbývaly ještě cca 4 km. Stačil jsem ještě zaslechnout první tóny naší hymny a už jsem opět svištěl z kopečka a tam na mě znovu čekalo menší povzbuzení. Pak už to ubývalo rychle. Před 19 km otočka, kolonáda, 20 km, tunel, poslední kopeček, hurá dolů, zahnout vlevo 21 km a cílová rovinka. Ještě před odbočením do cílové rovinky jsem věřil v čas 1:55 a možná lepší, ale nakonec to bylo 1:55:17 - osobák z Ústí nad Labem byl tedy pokořen o 2:38 min.
Než jsem se rozkoukal, byl jsem obrán o čip, ale jako kompenzaci jsem dostal medaili, termofólii a něco k pití. Byl jsem rád, že už to mám za sebou. Sešel jsem se s podpůrným týmem, udělali jsme pár fotek, došel jsem si pro nealko pivko a čekali jsme až doběhne Šárka.
Kde se vzala, tu se vzala Štěpánka, tož jsme si vzájemně blahopřáli k dokončení. Stále jsem byl ještě v euforii a vše bylo skvělé. Prošli jsme na druhou stranu, dál od mumraje lidí a čekali jsme. No a najednou z ničeho nic se mi udělalo špatně. Točila se mi hlava, začal jsem se potit (a to řádně) a celkově mi nebylo do zpěvu. Bylo to asi 20 minut po doběhu. Chvíli jsem si musel sednout, než to přešlo. Mezitím došla Šárka a pomalu jsme se začali přesouvat zpět k autu. Slunce se schovalo a začalo se ochlazovat. Dorazili jsme k autu a vyjeli směr Osek. Já jsem chtěl zakousnout bagetu, ale zvládl jsem jen jedno sousto. Nějak jsem neměl chuť (no a teď mě napadlo, že ta bageta ještě leží v autě, snad už neutekla).
Řídit jsem vydržel asi 10 km a ten hnusný stav, který jsem popisoval výše se dostavil podruhé. Musel jsem zastavit, Renča vzala řízení za mě, já jsem se tak nějak vydýchal na čerstvém vzduchu a opět jsme jeli. Tento stav se opakoval ještě dvakrát. Povím Vám, nic příjemného to nebylo. Nevím, jestli jsem byl přehřátý, nebo zda to byla únava, ale příjemné to nebylo. Na trati jsem přitom pravidelně pil, chladil jsem se vodou, tak nevím. Možná za to mohla i ta vyšší vlhkost vzduchu. Po dojezdu domů jsem si dal vývar a pak už to bylo dobré. Něco jsem pojedl a už se mi ta motanice nevrátila.
Karlovy Vary jsou krásné město, a já doufám, že příští rok se znovu na půlmaraton vrátím. Mějte se všichni krásně, běhejte pro radost a užívejte každý den.

Komáří vížka - ty jo, to je výška

V sobotu 17. května jsem se dobrovolně dostavil do Krupky k základní škole, abych se spolu s dalšími 39 běžci pokusil zdolat 5,5 km dlouhou trať s úžasným převýšením 507 metrů, která vedla po silnici. Počasí nebylo vskutku ideální a chvílemi to připomínalo spíše podzim, než jaro. Mraky nad námi a celkem silný vítr proti nám vyvolával v nejednom běžci obavy, jak to asi vypadá nahoře?

Kromě běhu se ve stejný den konal i závod kol, který startoval v 10:45 a my běžci jsme vybíhali minutu po nich. Před startem jsem od zkušenějších dostával rady, hlavně nepřepálit začátek, který měl být (a taky že byl) nejhorší. Podle zjištěných údajů první kilometr stoupá o 130 metrů. Nevím, jak se mi to povedlo, ale tento kilometr jsem měl nejrychlejší (7:25 min/km - haha). A jak to tak bývá, asi jsem se tím řádně utavil, neboť poté se mi extra dobře neběželo. Navíc protivítr, který místy dosahoval takové rychlosti, že jsem si nebyl tak úplně jistý, jestli běžím dopředu, nebyl taky nic moc.

Ale co, Honziku, jednou ses zapsal a vyběhl jsi, tak i doběhneš. Když mě předběhl jeden z běžců, zavěsil jsem se za něj a chvíli jsem si nechal rozrážet vzduch. Naštěstí pro mě neběžel moc rychle, takže jsem se za ním celkem dlouho držel. Chvílemi jsem ho sice předbíhal, ale pak zase vzal on mě. Byl to takový náš soukromý boj. A cesta vedla stále nahoru (kdo by to čekal, že?).

Když mi do cíle scházel přibližně kilometr, začali se v protisměru postupně objevovat běžci, kteří to již zvládli, a byli na výklusu směrem dolů. Samozřejmě, že mě jako správní kolegové a kamarádi povzbudili.

Doběhl jsem k parkovišti, pak doprava a posledních pár stovek metrů a již tu byla cílová rovinka. No rovinka, on to v tomto případě byl spíše takový cílový krpálek, ale to už člověk prostě musí doběhnout. 

Po doběhu jsem dostal něco malého k pití, sušenku a pak vzhůru dolů. Měl jsem štěstí, takže jsem se svezl s novými kamarády Honzou a Karlem - díky ještě jednou za svezení, kluci.

Nakonec jsem se tedy do cíle dobelhal na 33. místě, což není zrovna nejlepší umístění, ale na příští ročník alespoň vím, co mě čeká, a věřím, že si čas 0:41:13, a snad i to umístění, vylepším.

Už se řítím do cíle

1. Jarní Dubická - netradičně v roli vodiče

Hned na začátek bych chtěl napsat asi toto. Petruš, moc a moc Ti děkuji za skvělý závod v doslova rodinné pohodě. Samozřejmě děkuji i všem ostatním, kteří se na této akci podíleli, a to jistě nemalou měrou.

Tak se mi to zase jednou podařilo. Opět jsem vylákal celou rodinu na závod. Dokonce nás bylo ještě o jednoho více. Kromě manželky a našich dvou dětí (no dětí), ještě synovec Venda. Když jsme dorazili do Dubic, nahlásili jsme se u pořadatelů, vyzvedli si čísla a doběhli si na záchod, mohli jsme si konečně na chvíli sednout a dát si čaj. Co se týkalo závodů, rozhodli jsme takto: děti poběží 2,5 km a já s Renčou se vydáme na celou 9 km trať. Jediný závod, který jsme nepokryli byl dětský/rodinný běh na 1km. Ten byl velmi pěkný a hezky se dívalo na to, jak se ty dětičky snažily.

Když přišla doba startu, shromáždilo se všech 103 běžců na startu. Já jsem byl vybrán jako dobrovolník na doprovod mojí ženušky na trase 9 km, kterou předtím ještě neběžela. Vypracoval jsem si tedy podrobný plán, jak budu povzbuzovat, kde zrychlíme a kde naopak zpomalíme, abychom to spolu zvládli, a přežili. Neznal jsem sice trasu, ale to mi až tak moc nevadilo. Základem bylo - po rovince v pohodičce, do kopce zpomalit a ano, modří už vědí, z kopce zrychlit. Tedy abych byl přesný, jak z kterého kopce, viď Jano? - Totiž pro neznalé, na jednom místě, kde se trať naklonila z kopce, bylo zároveň i trochu bláta, takže stačila chvilka nepozornosti a do bláta jste nejen šlápli, ale mohli jste se v něm i zadarmo vyválet a odnést si vzorek domů.

Začátek trasy byla celkem pohoda. Chvíli s námi běžel i Honza junior, ale jen do té doby, než se trať na 2,5 km začala stáčet vpravo a naše pro změnu vlevo, a do kopce. Renča byla velmi statečná, co se kopců týče. Pravda, občas nám k tomu ještě lehce fouklo do ksichtíků (nebo xichtíků?) a to už jaksi moc pohodové nebylo. Pravda, občas jsme přešli i do chůze, ale poté jsme se opět rozběhli. Ani jsme se nenadáli a byla tu první občerstvovací stanice. Tož jsme popili a pokračovali dál. Postupně jsme oběhli jakýsi okruh a byli jsme zpět v Dubicích. Přibližně 400m na dohled od nás byl cíl, ale my jsme zamířili na úplně druhou stranu na další, menší, okruh. Po zdolání přibližně šesti kilometrů a posledního kopce jsme seběhli opět na silnici a hurá zpět do Dubic. Nečekaně jsme ale byli nuceni odbočit vlevo a trať nás vedla kamsi do lesa. Zde byla slíbená bahenní "lázeň" aneb "uskoč, ať tam nešlápneš". Po chvíli jsme na jednom stromě objevili tabulku "už jen 1 km", takže jsme byli velmi potěšeni (tedy jak kdo). Při výběhu z lesa ještě poslední foto na trati "nééé, mě nefoťte, vypadám jak..." a byla tu cílová rovinka. Ruku v ruce jsme přetli cílovou pásku, která tam nebyla, a to v krásném čase 1:05:00. Nesplnil jsem tedy 100% svůj slib, který jsem před startem slavnostně dal Pavlu Majerovi, že to zvládneme do hodiny, ale i tak jsem byl spokojen. A Renča také, neb právě zvládla svůj první závod.

Po vyhlášení výsledků, kde se k překvapení všech ocitla na druhém místě v přespolních do 16ti let moje dcera, jsme vyrazili na gulášek. Ale ještě předtím jsem uposlechl volání mé nové rodiny - běžeckého oddílu - SPONA TEPLICE, k nezbytné společné fotografii. A hned poté hurá na ten gulášek. S cibulkou. A s pivečkem. Nealkoholickým....

Děkuji ještě jednou za hezký závod a budu se těšit na další setkání kdekoliv a s kýmkoliv z Vás.

Návštěva hradu Doubravka

Minulý rok jsem to jaksi nestíhal, tak jsem si chtěl Běh na Doubravku vyzkoušet tento rok. 

Čtvrtek 1. května  2014. Letos jsem dokonce stihl být zaregistrován a mít zaplaceno včas a tak na mě v cíli čekal pěkný hrnek s logem běhu. Ale pěkně od začátku. 

Tento závod je jeden z těch kratších, ale pro mě náročnějších. Ano, je to běh do vrchu. Převýšení není úplně nejhorší (něco kolem 250m), ale povídejte mi o tom někde ve 3/4 trati. Start závodu je v Teplicích "u prasátka" a trať pokračuje asi 300-400m ke schodům na Letnou. A ty schody mi daly pěkně zabrat. Nevím přesně, kolik jich je. Myslím, že něco kolem 200. Po vyškrábání se až nahoru se ale moje nohy nechtěly nějak rozběhnout, neb trať pokračovala směrem vzhůru. Naštěstí to bylo jen kousek, a zbytek cesty do Prosetic bylo pěkně z kopečka, takže mi nohy stihly částečně zregenerovat.

V Proseticích jsme přeběhli přes silnici a hurá do lesa (a samozřejmě, že do kopce). Cesta chvíli pokračovala po lesní cestě a pak pěkně na asfaltovou, vedoucí až na nádvoří hradu Doubravka. Abych pravdu řekl, měl jsem toho celkem "plný kecky" a možná, že i trochu víc. Sem tam jsem zařadil nějakou tu chodeckou vložku, aby mě plíce stihly dohonit, a pak jsem zase pokračoval dál. Vítězové si už v cíli dávali pivko, zacímco já jsem se ještě stále trápil na trati. Kolem byla spousta turistů, kteří také mířili nahoru. Někteří povzbudili, jiní si klepali na čelo. Proč? No já Vám nevím.

Konečně jsem za poslední zatáčkou uviděl parkoviště. To už jsem věděl, že za chvíli to bude za mnou. Vbíhám na nádvoří, směrník mě směruje mírně doprava, poslední malý kopeček a cílová rovinka. Hurá, mám to za sebou! Jsem nahoře, dokázal jsem to. Můj čas 26:25 není sice nic světoborného, ale od něčeho se musím odrazit, abych měl příští rok co vylepšovat.

Sladkou tečkou bylo občerstvení v podobě tatranky a živé vody, která po doběhu opravdu bodla. Díky moc  Sponě Teplice za organizaci pěkného závodu.

No a jako bych toho neměl dost, momentálně flirtuji s myšlenkou vyběhnout si 17. května Komáří vížku. Ale to je jíné kafe přátelé - 5,5 km po silnici s převýšením 507 m. To už není běh, to je masakr. Já osobně jsem to jel jednou autem a nevím, nevím. Ale za tu srandu to stojí, ne...?