.. aneb zážitkový běh a pochod Mosteckem. Takhle byl prezentován na webových stránkách závod (jak pro koho), kterého jsem se včera zúčastnil. A jaké to bylo?
Před devátou hodinou jsem s podpůrným týmem (syn a dcera) dorazil do Mariánských Radčic. Zaparkoval jsem pod stromy poblíž kostela, po chvíli jsem se potkal s Martinem a šli jsme si vyzvednout startovní číslo. Dostali jsme na výběr a tak si Martin vybral šťastnou 13 a mě bylo přiděleno číslo 133. Chtěl jsem sice 77, ale nemohli jí najít. Když jsme se vrátili k autu a zasedli do trávy, dorazila Štěpánka, která si v týdnu způsobila zdravotní komplikace se zády - jak jinak, než při běhu. Vypadalo to ale, že se jí záda jakž takž srovnala, takže to prý zvládne s námi. Proběhly i nějaké poznámky ohledně Ibalginu a Veralu - ty dva pány neznám, ale pokud pomohou, bereme je do party. A čtvrtým členem naší tlupy se na poslední chvíli stal můj synovec David, který se nechal umluvit, a rozhodl se, že si "půlmaratonskou" trasu vyzkouší s námi.
Jelikož na trase měla být jen jedna občerstvovací stanice, nesl jsem si na zádech Camelbak s 1,5 l vody a u pasu ještě 0,7 l lahev s hypotonickým nápojem v běžecké ledvince. Potom samozřejmě dostatečné zásoby cukru, ať již v podobě klasických bonbónů hroznového cukru, gelu a tablet Carbonex. Nakonec jsem byl rád - a nejen já - že jsem měl zásoby pro dva. Všechno jsem to na sebe navěsil, a připomínal jsem vánoční stromek. Už jen ta hvězda na hlavě mi scházela. Počasí vypadalo celkem rozumně, slunce se zpola schovávalo za mraky, snad na nás tedy nebude po cestě moc svítit. To byla bohužel moje mylná představa. Nasypali jsme do sebe nějaké ty předstartovní "sladkosti" a hurá na start.
Sotva jsme dorazili na lajnu, ozvalo se "tři, dva, jedna, start", což mě v první chvíli trochu vyděsilo, protože jsem netušil, co po mě kdo chce. Ahá, běžet, že prý mám. Už? No tak tedy dobrá. Štěpánka s Martinem byli kdesi vpředu a vyrazili hned na cestu, zatímco já jsem si s Davidem ještě vyměňoval telefonní čísla. Nakonec jsme to stejně nestihli a překvapeně jsme vyrazili na trať. Zapnul jsem všechny přístroje, které něco měří a hurá vpřed. Dohonili jsme Štěpánku s Martinem a ve čtyřech jsme pokračovali dál. Po opuštění silnice nás čekaly asi nejhorší dva kilometry trati, co se povrchu týče. Rozmáčené a velmi rozbahněné podloží, chvílemi mokřiny, a já jsem jen čekal, kdy se objeví nějaká ta bažina. Dokonce jsem sledoval i cestu před sebou, jestli třeba někde nebude vykukovat hlava nějakého zpola utopeného kolegy závodníka. Chvílemi jsme běželi pěkně v zástupu, protože na cestě více místa nebylo a jinde jsme zase hledali alternativní trasu, protože jsem si vážně nechtěl promáčet boty hned na začátku a pak 20 kilometrů čvachtat. Po dvou kilometrech bláto končilo a peloton se začal pomalu trhat.
S Davidem jsme nasadili tempo, které nám oběma vyhovovalo což se ovšem nedalo říci o Martinovi a Štěpánce. Utvořili jsme tedy dvě dvojice a pokračovali pěkně dál. Prvních 10 kilometrů uteklo jako voda, docela dlouho jsme byli krytí stromy a slunce navíc nesvítilo. Na zhruba 11,5 km na konci Duchcova byla občerstvovací stanice a možnost doplnit si vodu. Nevím proč, ale mě se nechtělo Camelbak sundavat ze zad a navíc jsem měl pocit, že je v něm vody ještě dost. Nevím, hlava nějak nefungovala, protože mi nedošlo, že z něj nepiji jen já, ale i David, který si na cestu nevzal nic (kromě jednoho gelu). Ale jak říkám, voda zatím byla. Na občerstvovačce jsme trošku vytuhli, takže pak byl malý problém nohy znovu rozhýbat, což se nakonec podařilo.
Pokračovali jsme dál a vyběhli jsme na "osmikilometrové utrpení" přes povrchový důl Bílina. V tuhle chvíli se staly dvě věci. Nikde v okolí, ani po cestě nebyl jediný strom a slunce začalo svítit. Čas na hodinkách ukazoval něco kolem 11:15 hod. Nasadili jsme s Davidem v celku konstantní tempo, něco kolem 6:40 na kilometr, a pomalu jsme se sunuli krajinou. Objevily se i první kopečky a my jsme byli nuceni zařadit chodeckou vložku. Já mám sice něco naběháno, ale i tak jsem toho pomalu začínal mít, jak se říká, plný kecky. Obdivuji Davida, protože on letos naběhal zhruba 16 kilometrů a dal se se mnou na takový běh. Davide, jestli to čteš, jsi fakt dobrej. Vážně.
Cesta přes výsypky se zdála nekonečná, a my jsme se už sunuli vpřed jen za vidinou brzkého cíle. Trochu nás demotivovala dohlednost, když jsme měli možnost daleko před sebou vidět další běžce. "Tam až musíme běžet? Chcípnu!" takové a podobné hlášky byly celkem časté. Rozhodl jsem se, že nás musím namotivovat a vzpomněl jsem si na půlmaraton v Praze, kdy vodič zhruba od 15 kilometru začal hlásit "už jen 6 kilometrů do cíle......už jen 5.....atd". Tak jsem to zkusil také.
Slunce pálilo a pálilo a my jsme popíjeli a popíjeli a běželi, pokud se to dalo nazvat během. Někde kolem 19 kilometru David viděl, že mám ještě nějaké síly běžet rychleji a tak mě "vyslal" vpřed a rozhodl se, že si závěr běhu protrpí sám. Na 20 kilometru jsem se radoval, že už tam budu, ale jedna z pořadatelek mi zahlásila "už jen dva kilometry, a jste v cíli". Dva? Vždyť to mělo být 21 km. Ale co, to už doběhnu. Na zemi bylo velkými čísly napsáno CÍL 2000 m. Chtěl jsem se na to napít, ale ouha, zjistil jsem, že mi došla voda. Měl jsem ještě něco v lahvi, ale to bylo sladké. Nedá se nic dělat, prostě musím. Cítil jsem, jak teplota stále stoupá a najednou kopeček. Né, já nechci, to už nevyběhnu. Nakonec jsem ho vyšel s tím, že tam už ten cíl někde bude. Po zhruba 1,5 kilometru další nápis na cestě - CÍL 1000 m. Každému to asi "měří" jinak, o čemž jsme se přesvědčili, viď Davide? To už jsem ale viděl, že se blížím zpět do Mariánských Radčic. Vyběhl jsem na silnici a ve finále jsem málem neodbočil do cílové rovinky. Ozvalo se povzbuzování a potlesk přihlížejících a již doběhnuvších sportovců. Nasadil jsem úsměv a doběhl do cíle. Nakonec to tedy bylo přibližně 22,5 km a můj čas byl 2:27:06. Zalil jsem se řádně vodou a čekal na další kolegy z týmu. David dorazil zhruba 4 minuty po mě a měl toho tak akorát dost. Martin ukončil běh někde kolem 2:44 a Štěpánka zhruba 2:56. Záda to nakonec nevydržela a Štěpánka si poslední dva kilometry závodu asi pěkně protrpěla. Možná, že tu k tomu také něco napíše, uvidíme. Martine a Davide, taky budu rád, když to tu okomentujete ze svého pohledu, protože nechci mluvit za nikoho z Vás. Dovolte mi ale říci, všichni jste skvělí, že jste dokončili a přežili.
Něco málo jsme pak popili (já jsem měl málem i jedno malé pivo, ale nakonec zůstalo jen u slibu), pojedli a přesunuli jsme se zpět domů. Odpoledne jsme vyjeli na zahradu, dali jsme si pár klobásek a grilovaný hermelín, pár piveček a to se nám pak krásně spalo.
Mějte se fajn a já se zase někdy ozvu.
 |
| A mám to za sebou. |
