4. Dresdner Nachtlauf - 16.8.2013

Ani jsem se nenadál a byl pátek. Na ráno jsem měl připravenou výbornou rýžovou kaši, abych měl na večer dost energie a pak jsem si pomalu začal chystat věci (ne že bych je neměl připravené už od středy, ale kontrola vybavení je vždy důležitá). Dopoledne uteklo jako voda a po obědě mě začala prohánět cestovní horečka. Připravil jsem si i potřebnou svačinku, druhou svačinku, večeři a druhou večeři, poosmé jsem zkontroloval, jestli mám všechno a na půl čtvrtou jsem vyrazil. Martin mě nabral do auta a už jsme jeli směr Drážďany. Tentokrát jsme byli v početnějším složení: běžci - Alena, Martin a já a fanoušci (nosič, fotograf, podpůrný tým) Lenka a Jára.

Do Drážďan jsme dorazili v celkem rozumném čase a vydali jsme se hledat to správné místo, kde dostaneme čísla. Ani nám to moc dlouho netrvalo a už jsme v rukách třímali startovní tašky. Druhým hlavním úkolem bylo najít místo, kde se bude startovat. Asi byste to nečekali, ale i to se nám nakonec podařilo. A do startu zbývaly více než 2 hodiny. Co teď? Posadit se někde na lavičku a začít rozjímat. Netrvalo to dlouho (maximálně 2 a půl hodiny) a přiblížil se čas startu, tedy osmá hodina večerní. Posilněni svačinou, energetickým gelem a já nevím čím ještě jsme se vydali do startovního koridoru. 

Místní moderátor stále něco klábosil, ale protože německý jazyk neovládám, mohl jsem jen domýšlet, co asi říká. Když už to jeho mluvení trvalo dlouho, podezříval jsem ho, že snad představuje všech 3000 běžců. Odpočítávání 10 - 9 - 8 .......atd už jsem rozumněl a při slovu "start" jsem byl připraven vyběhnout. A nejen já. Zapnul jsem Endomondo, pustil jsem si do uší svůj tradiční běžecký "výplach" a ....zůstal jsem stát na místě. Dav se nechtěl pohnout. A trvalo to minutu, dvě, tři.....Při páté minutě jsme popošli asi o 20 metrů (zapnul jsem Endomondo podruhé) a to už jsem měl pocit, že v rámci zachování funkčnosti čipů a časomíry vypouštějí organizátoři běžce po jednom. Pak se to trochu pohnulo a těsně před startem se koridor zúžil na polovinu. To bylo to zdržení. Asi potřebovali snížit počet čipů probíhajících přes startovní čáru. Nic jiného mě nenapadá. Od překročení startovní čáry jsem se ale mohl konečně rozběhnout (a zapnout Endomondo potřetí). 

Martin se mnou protentokrát neběžel, nebo vlastně jsem neběžel asi já s ním. Alena, která by nám to všem stejně asi natřela prý běžela takovou vzdálenost poprvé, tak jí Martin slíbil, že poběží s ní a případně jí na trati podpoří. V cíli jsem pak slyšel něco o tom, že Martin sám by potřeboval nějakou tu podporu na trati. Zhruba kolem prvního kilometru jsme seběhli k Labi a dalších 5 kilometrů se běželo podél této řeky. Stezka po které se běželo byla docela úzká, takže když chtěl člověk předbíhat, musel na trávu. Takže chvílemi jsem to bral po asfaltu a chvílemi po trávě. Běželo se docela dobře. Až jsem se s ubíhajícími kilometry divil, jestli já náhodou neběžím moc rychle a abych to v tomhle tempu vůbec doběhl. Po 5 kilometrech přišla první občerstvovací stanice, přešel jsem tedy pěkně do chůze, vylil jsem trochu vody do hrdla a trochu vody na sebe a pokračoval jsem dál. Na šestém kilometru přes most, otočka a zpátky. A tady to přišlo. Pomalu se začínalo stmívat a ty dlažební kostky, po kterých se běželo, nebyly zrovna v jedné rovině. Chvílem jsem měl strach, abych tam někde nenechal nohu. Pak se ale pořadatelé předvedli a udělali nám pěkné osvětlení. Nejdříve velké lampy, takže pak už člověk alespoň měl představu o tom, kam šlape. Když jsme se vrátili na asfalt, po zemi ležely takové ty plastové svítící tyčinky a ke konci této stezky podél vody byly na cestě rozmístěny plechovky, ve kterých pěkně hořel oheň. Bylo to moc hezké. Navíc v dáli už bylo hezky vidět osvětlené město.

Poslední dva kilometry jsme již opět běželi ulicemi města, kde bylo osvětlení dostačující a cesta pěkně hladká. V cílové rovince mě ještě do posledních metrů povzbudil podpůrný tým (dík Leni a Járo) a už jsem se nechal fotografovat a rozdával jsem autogramy (aha to už je zase jiný příběh). Fronta na pivo a ostatní nápoje byla v tu chvíli srovnatelná s frontou na banány za hluboké totality, proto jsem pití oželel. Pak mě zahlodalo svědomí, že bych se asi přeci jen měl alespoň trochu napít, abych se pak někde nesložil a tak jsem předběhl pár lidí a vzal si nějakou jablečnou limonádu. Skočil jsem si do úschovny pro batoh a pospíchal jsem za podpůrným týmem, abych mohl ještě taky zafandit v cílové rovince Aleně a Martinovi. Stihl jsem to a byl jsem za to rád.

Když jsme se zase všichni sešli, vyměnili jsme si všechny pocity z běhu a zážitky, dokud byly čerstvé. Další a další běžci dobíhali a moderátor tentokrát opravdu téměř všechny v cíli vítal zvoláním jejich jména. No a protože na diplomy byla obrovská fronta (a stejně budou na internetu), pomalu jsme se vydali k autu.

Akce to byla skvělá, moc se mi líbilo, 10 km jsem měl za čas kolem 54 minut a celý běh 13,6 km jsem zdolal v čase 1:12:27 - jsem maximálně spokojený. 

Na závěr ještě musím dodat, že tentokrát v Drážďanech vládli Češi. V mužích zvítězil Ondra Fejfar s časem 0:43:13 a za ženy zvítězila Lenka Šibravová s časem 0:52:52. Fotografie lze nalézt zde. Do Drážďan se zase někdy moc rád vrátím.

WeRunPrague 2013 - za 13 dní.

Všichni běžci pohromadě - máme to za sebou

Jak jsem běhal v Chorvatsku

Konečně se přiblížila doba dovolených, a tak i my jsme vyrazili, tento rok opět do Chorvatska. Při balení jsem si nezapomněl přibalit ani svou běžeckou výbavu. Čekalo nás krásných 14 dní u moře, tak proč si sem tam nezaběhat. 20.7. jsme dorazili do vesnice Lokva Rogoznica, poblíž známého města Omiš. Počasí bylo super, ale na mě teplo až moc. Bude třeba vstávat brzy a chodit běhat před východem slunce. V mém případě to znamenalo vybíhat zhruba kolem 6 hodiny ráno, abych do 7 hodin byl zpět.

Takový byl plán, realita byla nakonec trochu jiná, ale úplně jsem nezahálel. Na první výběh jsem se odhodlal v úterý 23.7.. Nebylo moc kde, takže jsem běžel po silnici. Pláže jsou sice pěkné, ale v kamení se mi moc dobře neběhalo, zkoušel jsem to. Po silnici se běželo dobře, ale vzhledem k tomu, že se jedná o hlavní tah směrem na Makarskou, bylo zde poněkud nebezpečno. Běžet se dalo pouze po jedné straně silnice (jakýs takýs chodník), takže při jedné cestě jsem měl auta v zádech, což mi moc dobře nedělalo. Zvlášť když třeba jel autobus. Snažil jsem se hledat i jiné cestičky, ale většinou to bylo do krutého kopce a navíc vždy slepá ulice. Určitě tam někde pěkná cestička na běhání byla, ale prozatím mi zůstala skryta. 

Největší radost mi udělalo, že nejsem jediný blázen, který zde běhá. Sem tam jsem potkal nějakého toho běžce, většinou bych řekl, že se jednalo o místní, ale s nikým jsem si nepokecal, tak to na 100% říct nemohu. Během prvního týdne jsem si byl zaběhat 3x. A to bylo vše. Mobil jsem s sebou sice měl, ale při běhání jsem nefotil. Nějakou tu fotečku sem ale určitě přidám.

Druhý týden začalo docela nepěkně foukat. Vítr byl tak silný, že dokonce i ptáci chodili pěšky. Bavil jsem se s jedním místním a ten mi řekl, že tomuto větru říkají Bura. Běhat se mi nechtělo a dokonce i moře bylo tak studené, že jsme se málem ani nekoupali. Druhý týden jsem si tedy užíval zasloužený odpočinek.

Dovolená mi utekla jako voda a 8. srpna jsem se už zase proháněl po Oseku.

V Chorvatsku se mi běhalo celkem dobře, i když jsem to bral jen jako malé zpestření dovolené a abych měl alespoň nějaký pohyb. Odpočinul jsem si též dobře a teď se už těším na další běžecké události.

Dresdner Nachtlauf na 13,6 km - za 5 dní.

Srdečné pozdravy z Chorvatska