Maratonská příprava - díl druhý

Zatím to jde celkem dobře. Boty ještě drží pohromadě, ale dlouho už asi nevydrží. Navštívil jsem ortopeda a brzy si půjdu vyzvednout nové vložky do bot, a to zase bude utrpení, než je trošku "ošlapu". Nové boty zatím vyhlížím, ještě jsem si nevybral. Uvidíme, jak to půjde dál.

Shrnutí:

Týden čtvrtý - 23. - 29. 6. 2014

Tento týden jsem vynechal jeden trénink (8,5 km s intervaly), jinak jsem vše opět dodržoval. Sobota 13 km a neděle 18 km mi docela dalo zabrat, ale je to ve velice pohodovém tempu. Navíc jsem v neděli musel nečekaně do práce, takže jsem si těch 18 km střihnul v Praze.

Za čtvrtý týden - 46 km.

Týden pátý- 30. 6. - 6. 7. 2014

Úterý, středa a čtvrtek celkem bez problémů. V úterý tempový běh, středa a čtvrtek pomalý běh s intervaly a na víkend opět nálož. Sobotních 13 km v mírném dešti, cestou jsem potkal i jednoho běžeckého kamaráda. Alespoň jsem se necítil jako blázen sám. A na závěr týdne nedělní dvacítka. K tomu ješte pak večer pomalý výklus s Renčou 5 km.

Za pátý týden - 64 km.

Týden šestý - 7. - 13. 7. 2014

Tentokrát opět jeden vynechaný trénink (ve středu 3,15 km), ale i tak slušná porce kilometrů. Zakončení týdne v podobě sobotních 11 (a půl) km (doplněno ještě o odpoledních 25 km na kole - letos poprvé. Ano, v neděli se mi dobře sedělo) a v neděli 18 km opět po Praze. Pomalu si začínám vyhledávat delší trasu, protože za 14 dní mě čeká první dlouhý běh na 32 km. Snad to přežiju.

Za šestý týden - 46 km.

Maratonská příprava - díl první

Začínám nový seriál, který bych rád ukončil 19. října 2014 v Drážďanech uběhnutím svého prvního maratonu. Nebudu tady zatím polemizovat o nějakých časech (je jasné, že bych to chtěl dát do 4 hodin) a radši si ten trénink budu užívat, a doufám, že si pak užiji i samotný Maraton.

Sice jsem se ještě tak úplně nepřihlásil, ale zatím jsem stále rozhodnut, že to udělám v červenci (50 euro je 50 euro). Na Endomondu jsem si nechal vygenerovat tréninkový plán na 20.týdnů, a teď mi nezbývá nic jiného, než ho dodržovat a běhat a běhat a běhat...Samozřejmě, že to občas "konzultuji" s tréninkovými plány na www.bezvabeh.cz.

Pondělky a pátky mám volné, a ostatní dny běhám - tedy 5x týdně.

Týden první - 2. - 8. 6. 2014

Abych pravdu řekl, tak tento týden jsem úplně striktně nedodržel. Byl jsem darovat krev, do toho výlet, ale sobotu a neděli jsem poctivě běhal. V sobotu na Barefoot runu v Praze a v neděli pěkných 18 km volně. 

Za tento týden - 39 km.

Týden druhý - 9. - 15. 6. 2014

Pondělí volno a úterý jsem vynechal. V plánu jsem měl Cooper test, ale ten jsem si dal ve čtvrtek v rámci přezkoušení z TV (mimochodem 2,65 km). V sobotu jsem si "střihnul" Jezerní běh na 16 km s docela slušným (na mě) tempem 5:19 min na kilometr, a dokonce jsem se zvládl umístit na 29 místě z asi 113 doběhnuvších mužů. V neděli jsem pak jen doplnil lehkým výklusem o dalších 13 km. 

Za druhý týden - 48,5 km.

Týden třetí - 16. - 22. 6. 2014

Jelikož tento týden jsem působil coby "muž v domácnosti", měl jsem dost času konečně splnit 100% naplánovaného běhání. V úterý tempový běh, ve středu lehce s pár rychlými úseky, čtvrtek jen lehce, sobota 6 km a neděle 19 km, ze kterých bylo nakonec 20,5 km, protože jsem trochu zabloudil. I to se stává. Nejhorší z tohoto týdne byl asi čtvrtek, kdy jsem šel běhat třetí den po sobě. Sice to bylo jen něco kolem 5 km, ale zdálo se mi to nekonečné. No a ještě v sobotu jsem se rozhodl, že otestuji zátěže na nohy, které jsem si koupil asi před 3 lety. Myslím, že to nebyl úplně nejlepší z mých nápadů. Pěkně jsem si odřel kotníky a dnes to při těch 20 km bylo znát. Taky jsem měl nohy zalepené pomalu kolem dokola. 

Za třetí týden - 50,8 km.

Co je nového..?

Ahoj, dnes jen pár slov, vět, možná odstavců o tom, co se událo od Karlových Varů.

Mezinárodní den dětí - 1. června 2014.

Tento den jsem samozřejmě oslavil a to jak jinak, než během. Zajel jsem si do obce Roudníky na Desítku s Mumií kolem Milady. Nebyla to tedy úplně celá desítka, ale dle pořadatelů - EC LOKOMOTIVA MUMIE ÚSTÍ NAD LABEM - měl okruh kolem jezera Milada 9,8 km.

Počasí bylo krásné a slunečné (bez opalovacího krému jsem si na to doma odpoledne vzpomněl). Start závodu byl v 10 hodin a zúčastnilo se ho 136 závodníků. Před startem jsem se ještě potkal a seznámil s kolegyněmi a kolegy ze Spony, kterých tam nebylo málo. 

Čas jsem nějak extra neřešil. Chtěl jsem prostě běžet, jak to půjde a možná i rychleji. Začátek jsem rozběhl celkem pohodovým tempem a asi po 15 minutách jsem postupně zkoušel zrychlovat. Bylo docela teplo, ale určitě to nebylo 36stupňů, které zrovna na dnešek předpovídají. To bych se asi upekl. Endomondo jsem tentokrát nezapínal, protože jsem s sebou nechtěl tahat žádnou zbytečnou zátěž. Dokonce jsem i klíče od auta na poslední chvíli uložil u Petry, která nás na kole přijela povzbudit.

Běželo se docela dobře, jen mě trochu demotivoval ten výhled na to, co mě ještě čeká. Na tomto okruhu bylo totiž vidět téměř celou trasu. Zhruba v polovině jsem dostal trochu vody a pak už jsem se vracel pěkně zpátky do cíle. Kopeček, který pořadatelé slibovali, a kterého se někteří, mě nevyjímaje, báli, nebyl nijak hrozivý, takže jsem ho téměř ani nepostřehl. A najednou tu byla poslední zatáčka a cílová rovinka. A k mému úžasu se hodinky zastavily na čase 48:28. Poslední měřenou desítku vloni v srpnu jsem měl 52:04, takže jsem byl nejen překvapený, ale i spokojený. Za pár týdnů - 22.6.2014 - si to ještě jednou zkusím prověřit na další, tentokrát Ústecké desítce s Mumií.

Další oslava dětského dne - charitativní běh

Prague Barefoot Run - 7. června 2014 - Ladronka

Oproti minulému roku bylo počasí naprosto opačného rázu. Zatímco vloni na nás po celou dobu padala voda, tak tentokráte jsme se koupali ve slunečních paprscích (a vlastním potu). Hanka (moje dcera) se rozhodla, že letos poběží se mnou. Nevím, jestli toho teď nelituje, ale doufám, že ne. 

Slunce opravdu slušně připalovalo, takže jsme se po příjezdu na Ladronku schovali pěkně ve stínu a vyčkávali jsme start závodu. Na pódiu se zatím střídaly celebrity. Nejdříve zpověď zástupkyň České Miss a těsně před startem i rozhovor s patronkou závodu Bárou Špotákovou, která poté závod odstartovala. Když jsme se rovnali na startu, zjistili jsme, že asfaltový povrch není zrovna studený. Byli jsme rádi, že jsme mohli vyběhnout. Přestože většina běžců zamířila na chladnější trávu, my jsme hrdě běželi po asfaltu. No asi to nebyl úplně nejlepší nápad pro někoho, kdo není zvyklý běhat na boso. Po chvíli jsem to i já vzdal a z rozpáleného povrchu jsem přeskočil do trávy. Hanka mě následovala, ale přibližně po 1km začala kulhat. Už jsem měl strach, že jí píchla včela, nebo vosa a nebo že si snad něco zapíchla do nohy. Nakonec to nebylo ani jedno z toho, ale byl to puchýř. Celý běh tedy nedoběhla, takže jsem to statečně doběhl alespoň já. Nakonec také s jedním malým puchýřem, ale nic strašného to nebylo (nedělní ranní výběh 18km byl v pohodě).

Poté, co jsem doběhl jsme s Hankou zašli ke zdravotní službě. A nebyli jsme sami. Pár lidiček už tam s podobným problémem postávalo, někteří dokonce s prasklými puchýři a krvavými chodidly. To jsme na tom byli ještě dobře. Já jsem vlastně v tuto chvíli o svém puchýři ještě nevěděl.

Celkově byla akce pěkná, počasí krásné, jen to tentokrát bylo pro opravdové Barefoot běžce. Nicméně mě to od běhání naboso neodradilo a příští rok se po Ladronce proběhnu určitě znovu. 

Karlovy Vary - nebe, peklo, ráj...?

Sobota, 24. května 2014, 14:00 hodin - příjezd do Karlových Varů. 

Z Oseka jsme vyráželi kolem 12:30 za celkem slušného počasí, které se nám cestou postupně začalo kazit. Než jsme dosáhli cíle, začalo pršet. Zaparkovali jsme a byli jsme nuceni vyčkat, až se to trošku zlepší. Samozřejmě že nikdo z nás neměl deštník, natož pláštěnku. Tentokrát výprava sestávala z těchto členů - Renča, Hanča, Venda (všichni připraveni na rodinný běh - i kdyby trakaře padaly) a půlmaratonci Šárka a já.

Zhruba po půl hodině déšť trochu zvolnil, a my jsme se mohli vydat směr Expo. Po cestě jsme nakoupili nějaké deštníky, pláštěnku a pár dalších zbytečností. Ihned poté přestalo pršet. V poklidu jsme dorazili do EXPA a vyzvedli si čísla jak na rodinný běh, tak na půlmaraton. Mezitím opět začalo pršet. A vydatně. Nezbývalo nám nic jiného, než čekat, až to přejde. Chvílemi se zdálo, že to už už přestane, ale bylo to opravdu jen zdání. Meteorologické předpovědi od naší rosničky Báry (za pomoci Aladina) hlásily, že pršet přestane někdy kolem 18 hodiny. Protože se blížila doba startu rodinného běhu, vyrazili jsme tam. Tedy všichni kromě mě. Já jsem zamířil kousek za start doufaje, že něco vyfotím. Déšť mezitím začal pozvolna ustávat. Nakonec to tedy bylo tak, že rodinný běh startovali běžci za lehkého deštíku a dobíhali již za slunečního svitu. Konečně tedy přestalo pršet, slunce se na nás usmálo a téměř okamžitě začala teplota vzduchu stoupat.
Nás čekala ještě jedna cesta k autu (cca 1km), kde jsme odložili přebytečné věci. Já se Šárkou jsme se pomalu začali chystat na náš běh. Převlečení do sportovního a lehké rozklusání zpět k hotelu Thermal. Tam jsme se potkali se Štěpánkou a Bárou, provedli jsme poslední poradu před během a šli jsme na to.
Plán byl jasný. Rozběhnu to s vodičem na 2 hodiny, a když v polovině závodu budou síly, zkusím zrychlit, a možná že se do cíle dostanu do 1:55:00. Věřil jsem si na to. Vodiči Martin Ševčík a Štěpán Boháček opět nezklamali. Byla s nimi sranda již od začátku. První pokřik na kilometru č.1 - "už jen dvacet" byl velmi motivující. Hned se mi běželo lépe. Jelikož tentokrát chtěli vodiči běžet na reálný čas, tak ze začátku bylo tempo oproti plánu maličko svižnější. Před první občerstvovací stanicí jsme dohnali ztrátu cca jedné minuty. "Bude občerstvení, je to zadarmo, naberte si co unesete a vezměte i něco pro rodinu" - další užitečná rada od skvělých vodičů. To už jsme se vraceli zpět do centra a za chvíli jsme již byli na kolonádě.
Někde mezi sedmým a osmým kilometrem na mě čekala podpora. Zamávali mi, já jim také, a běželo se dál. Proběhli jsme tunelem, pak mírný kopeček, občerstvení a poté jsem pomalu začal zrychlovat. Tedy snažil jsem se. Do desátého kilometru to celkem šlo. Tahák, který jsem měl na ruce mi říkal, že čas je dobrý, takže jsem ještě maličko přidal. Slunce hřálo vydatně a zrovna v tuto dobu se běželo na celkem otevřeném prostoru, takže se nebylo ani moc kam schovat. Cesta pokračovala kolem dostihového závodiště a kilometry 10-15 mi utekly celkem rychle. Dokonce nejrychleji z celého závodu. Krize na patnáctém kilometru se tentokrát nedostavila, ale už jsem se těšil, až poběžím kolem značky 17 km, kterou jsem viděl při příchodu k Expu a věděl jsem, že to bude chvíli z kopce. Proběhl jsem v blízkosti startu/cíle, kde zrovna vyhlašovali Ondru Fejfara jakožto nejlepšího českého běžce. Mě do cíle zbývaly ještě cca 4 km. Stačil jsem ještě zaslechnout první tóny naší hymny a už jsem opět svištěl z kopečka a tam na mě znovu čekalo menší povzbuzení. Pak už to ubývalo rychle. Před 19 km otočka, kolonáda, 20 km, tunel, poslední kopeček, hurá dolů, zahnout vlevo 21 km a cílová rovinka. Ještě před odbočením do cílové rovinky jsem věřil v čas 1:55 a možná lepší, ale nakonec to bylo 1:55:17 - osobák z Ústí nad Labem byl tedy pokořen o 2:38 min.
Než jsem se rozkoukal, byl jsem obrán o čip, ale jako kompenzaci jsem dostal medaili, termofólii a něco k pití. Byl jsem rád, že už to mám za sebou. Sešel jsem se s podpůrným týmem, udělali jsme pár fotek, došel jsem si pro nealko pivko a čekali jsme až doběhne Šárka.
Kde se vzala, tu se vzala Štěpánka, tož jsme si vzájemně blahopřáli k dokončení. Stále jsem byl ještě v euforii a vše bylo skvělé. Prošli jsme na druhou stranu, dál od mumraje lidí a čekali jsme. No a najednou z ničeho nic se mi udělalo špatně. Točila se mi hlava, začal jsem se potit (a to řádně) a celkově mi nebylo do zpěvu. Bylo to asi 20 minut po doběhu. Chvíli jsem si musel sednout, než to přešlo. Mezitím došla Šárka a pomalu jsme se začali přesouvat zpět k autu. Slunce se schovalo a začalo se ochlazovat. Dorazili jsme k autu a vyjeli směr Osek. Já jsem chtěl zakousnout bagetu, ale zvládl jsem jen jedno sousto. Nějak jsem neměl chuť (no a teď mě napadlo, že ta bageta ještě leží v autě, snad už neutekla).
Řídit jsem vydržel asi 10 km a ten hnusný stav, který jsem popisoval výše se dostavil podruhé. Musel jsem zastavit, Renča vzala řízení za mě, já jsem se tak nějak vydýchal na čerstvém vzduchu a opět jsme jeli. Tento stav se opakoval ještě dvakrát. Povím Vám, nic příjemného to nebylo. Nevím, jestli jsem byl přehřátý, nebo zda to byla únava, ale příjemné to nebylo. Na trati jsem přitom pravidelně pil, chladil jsem se vodou, tak nevím. Možná za to mohla i ta vyšší vlhkost vzduchu. Po dojezdu domů jsem si dal vývar a pak už to bylo dobré. Něco jsem pojedl a už se mi ta motanice nevrátila.
Karlovy Vary jsou krásné město, a já doufám, že příští rok se znovu na půlmaraton vrátím. Mějte se všichni krásně, běhejte pro radost a užívejte každý den.

Komáří vížka - ty jo, to je výška

V sobotu 17. května jsem se dobrovolně dostavil do Krupky k základní škole, abych se spolu s dalšími 39 běžci pokusil zdolat 5,5 km dlouhou trať s úžasným převýšením 507 metrů, která vedla po silnici. Počasí nebylo vskutku ideální a chvílemi to připomínalo spíše podzim, než jaro. Mraky nad námi a celkem silný vítr proti nám vyvolával v nejednom běžci obavy, jak to asi vypadá nahoře?

Kromě běhu se ve stejný den konal i závod kol, který startoval v 10:45 a my běžci jsme vybíhali minutu po nich. Před startem jsem od zkušenějších dostával rady, hlavně nepřepálit začátek, který měl být (a taky že byl) nejhorší. Podle zjištěných údajů první kilometr stoupá o 130 metrů. Nevím, jak se mi to povedlo, ale tento kilometr jsem měl nejrychlejší (7:25 min/km - haha). A jak to tak bývá, asi jsem se tím řádně utavil, neboť poté se mi extra dobře neběželo. Navíc protivítr, který místy dosahoval takové rychlosti, že jsem si nebyl tak úplně jistý, jestli běžím dopředu, nebyl taky nic moc.

Ale co, Honziku, jednou ses zapsal a vyběhl jsi, tak i doběhneš. Když mě předběhl jeden z běžců, zavěsil jsem se za něj a chvíli jsem si nechal rozrážet vzduch. Naštěstí pro mě neběžel moc rychle, takže jsem se za ním celkem dlouho držel. Chvílemi jsem ho sice předbíhal, ale pak zase vzal on mě. Byl to takový náš soukromý boj. A cesta vedla stále nahoru (kdo by to čekal, že?).

Když mi do cíle scházel přibližně kilometr, začali se v protisměru postupně objevovat běžci, kteří to již zvládli, a byli na výklusu směrem dolů. Samozřejmě, že mě jako správní kolegové a kamarádi povzbudili.

Doběhl jsem k parkovišti, pak doprava a posledních pár stovek metrů a již tu byla cílová rovinka. No rovinka, on to v tomto případě byl spíše takový cílový krpálek, ale to už člověk prostě musí doběhnout. 

Po doběhu jsem dostal něco malého k pití, sušenku a pak vzhůru dolů. Měl jsem štěstí, takže jsem se svezl s novými kamarády Honzou a Karlem - díky ještě jednou za svezení, kluci.

Nakonec jsem se tedy do cíle dobelhal na 33. místě, což není zrovna nejlepší umístění, ale na příští ročník alespoň vím, co mě čeká, a věřím, že si čas 0:41:13, a snad i to umístění, vylepším.

Už se řítím do cíle

1. Jarní Dubická - netradičně v roli vodiče

Hned na začátek bych chtěl napsat asi toto. Petruš, moc a moc Ti děkuji za skvělý závod v doslova rodinné pohodě. Samozřejmě děkuji i všem ostatním, kteří se na této akci podíleli, a to jistě nemalou měrou.

Tak se mi to zase jednou podařilo. Opět jsem vylákal celou rodinu na závod. Dokonce nás bylo ještě o jednoho více. Kromě manželky a našich dvou dětí (no dětí), ještě synovec Venda. Když jsme dorazili do Dubic, nahlásili jsme se u pořadatelů, vyzvedli si čísla a doběhli si na záchod, mohli jsme si konečně na chvíli sednout a dát si čaj. Co se týkalo závodů, rozhodli jsme takto: děti poběží 2,5 km a já s Renčou se vydáme na celou 9 km trať. Jediný závod, který jsme nepokryli byl dětský/rodinný běh na 1km. Ten byl velmi pěkný a hezky se dívalo na to, jak se ty dětičky snažily.

Když přišla doba startu, shromáždilo se všech 103 běžců na startu. Já jsem byl vybrán jako dobrovolník na doprovod mojí ženušky na trase 9 km, kterou předtím ještě neběžela. Vypracoval jsem si tedy podrobný plán, jak budu povzbuzovat, kde zrychlíme a kde naopak zpomalíme, abychom to spolu zvládli, a přežili. Neznal jsem sice trasu, ale to mi až tak moc nevadilo. Základem bylo - po rovince v pohodičce, do kopce zpomalit a ano, modří už vědí, z kopce zrychlit. Tedy abych byl přesný, jak z kterého kopce, viď Jano? - Totiž pro neznalé, na jednom místě, kde se trať naklonila z kopce, bylo zároveň i trochu bláta, takže stačila chvilka nepozornosti a do bláta jste nejen šlápli, ale mohli jste se v něm i zadarmo vyválet a odnést si vzorek domů.

Začátek trasy byla celkem pohoda. Chvíli s námi běžel i Honza junior, ale jen do té doby, než se trať na 2,5 km začala stáčet vpravo a naše pro změnu vlevo, a do kopce. Renča byla velmi statečná, co se kopců týče. Pravda, občas nám k tomu ještě lehce fouklo do ksichtíků (nebo xichtíků?) a to už jaksi moc pohodové nebylo. Pravda, občas jsme přešli i do chůze, ale poté jsme se opět rozběhli. Ani jsme se nenadáli a byla tu první občerstvovací stanice. Tož jsme popili a pokračovali dál. Postupně jsme oběhli jakýsi okruh a byli jsme zpět v Dubicích. Přibližně 400m na dohled od nás byl cíl, ale my jsme zamířili na úplně druhou stranu na další, menší, okruh. Po zdolání přibližně šesti kilometrů a posledního kopce jsme seběhli opět na silnici a hurá zpět do Dubic. Nečekaně jsme ale byli nuceni odbočit vlevo a trať nás vedla kamsi do lesa. Zde byla slíbená bahenní "lázeň" aneb "uskoč, ať tam nešlápneš". Po chvíli jsme na jednom stromě objevili tabulku "už jen 1 km", takže jsme byli velmi potěšeni (tedy jak kdo). Při výběhu z lesa ještě poslední foto na trati "nééé, mě nefoťte, vypadám jak..." a byla tu cílová rovinka. Ruku v ruce jsme přetli cílovou pásku, která tam nebyla, a to v krásném čase 1:05:00. Nesplnil jsem tedy 100% svůj slib, který jsem před startem slavnostně dal Pavlu Majerovi, že to zvládneme do hodiny, ale i tak jsem byl spokojen. A Renča také, neb právě zvládla svůj první závod.

Po vyhlášení výsledků, kde se k překvapení všech ocitla na druhém místě v přespolních do 16ti let moje dcera, jsme vyrazili na gulášek. Ale ještě předtím jsem uposlechl volání mé nové rodiny - běžeckého oddílu - SPONA TEPLICE, k nezbytné společné fotografii. A hned poté hurá na ten gulášek. S cibulkou. A s pivečkem. Nealkoholickým....

Děkuji ještě jednou za hezký závod a budu se těšit na další setkání kdekoliv a s kýmkoliv z Vás.

Návštěva hradu Doubravka

Minulý rok jsem to jaksi nestíhal, tak jsem si chtěl Běh na Doubravku vyzkoušet tento rok. 

Čtvrtek 1. května  2014. Letos jsem dokonce stihl být zaregistrován a mít zaplaceno včas a tak na mě v cíli čekal pěkný hrnek s logem běhu. Ale pěkně od začátku. 

Tento závod je jeden z těch kratších, ale pro mě náročnějších. Ano, je to běh do vrchu. Převýšení není úplně nejhorší (něco kolem 250m), ale povídejte mi o tom někde ve 3/4 trati. Start závodu je v Teplicích "u prasátka" a trať pokračuje asi 300-400m ke schodům na Letnou. A ty schody mi daly pěkně zabrat. Nevím přesně, kolik jich je. Myslím, že něco kolem 200. Po vyškrábání se až nahoru se ale moje nohy nechtěly nějak rozběhnout, neb trať pokračovala směrem vzhůru. Naštěstí to bylo jen kousek, a zbytek cesty do Prosetic bylo pěkně z kopečka, takže mi nohy stihly částečně zregenerovat.

V Proseticích jsme přeběhli přes silnici a hurá do lesa (a samozřejmě, že do kopce). Cesta chvíli pokračovala po lesní cestě a pak pěkně na asfaltovou, vedoucí až na nádvoří hradu Doubravka. Abych pravdu řekl, měl jsem toho celkem "plný kecky" a možná, že i trochu víc. Sem tam jsem zařadil nějakou tu chodeckou vložku, aby mě plíce stihly dohonit, a pak jsem zase pokračoval dál. Vítězové si už v cíli dávali pivko, zacímco já jsem se ještě stále trápil na trati. Kolem byla spousta turistů, kteří také mířili nahoru. Někteří povzbudili, jiní si klepali na čelo. Proč? No já Vám nevím.

Konečně jsem za poslední zatáčkou uviděl parkoviště. To už jsem věděl, že za chvíli to bude za mnou. Vbíhám na nádvoří, směrník mě směruje mírně doprava, poslední malý kopeček a cílová rovinka. Hurá, mám to za sebou! Jsem nahoře, dokázal jsem to. Můj čas 26:25 není sice nic světoborného, ale od něčeho se musím odrazit, abych měl příští rok co vylepšovat.

Sladkou tečkou bylo občerstvení v podobě tatranky a živé vody, která po doběhu opravdu bodla. Díky moc  Sponě Teplice za organizaci pěkného závodu.

No a jako bych toho neměl dost, momentálně flirtuji s myšlenkou vyběhnout si 17. května Komáří vížku. Ale to je jíné kafe přátelé - 5,5 km po silnici s převýšením 507 m. To už není běh, to je masakr. Já osobně jsem to jel jednou autem a nevím, nevím. Ale za tu srandu to stojí, ne...?

Jak jsem „zmáknul“ svůj první soudek…

Na tento závod mě lákal kolega už minulý rok, ale tehdy jsem měl krátce po svém prvním půlmaratonu a úplně jsem se na to necítil. Ale letošní ročník jsem si ujít nenechal. Běh "O krušovický soudek" byl pro mě další výzvou.

K veliké radosti manželky, jsme v neděli 27. dubna 2014 vstávali před šestou hodinou ranní a po snídani a pár dalších nezbytných úkonech jsme vyrazili z Oseka směr Stochov. Při mém orientačním nesmyslu jsem jedinou značku, na které bylo napsáno Stochov přehlédl a chvíli jsme jezdili v menším bludném kruhu. Podívali jsme se dokonce do Lán, ale asi nebyl zrovna nikdo doma. Chvíli po osmé hodině jsem provedl výsadek z auta, holky pokračovaly dál směr Nesuchyně a já jsem se šel zaprezentovat.

Všechno klapalo tak, jak mělo. Dostal jsem číslo, připravil jsem si potřebné věci a ty méně potřebné jsem uložil do autobusu, který je poté dopravil do cílové destinace – Krušovic. Těsně před půl desátou se všech 281 běžců shromáždilo na startu u památného dubu a po výstřelu jsme vyrazili zdolat trasu 20 km. Někomu na startu asi cosi chybělo a tak si dotyčný při výběhu broukal „Vltavu“.

Začátek trasy vedl přes Stochov a po cca 1km jsme se dostali do polí, kde jsme se zdržovali až do Nového Strašecí. Mezi třetím a čtvrtým kilometrem čekal první prudší seběh. Nebylo to nic příjemného, ale nejhorší to také nebylo. Jen jsem si musel dávat pozor, kam šlapu. Na začátku Nového Strašecí byl pro změnu první nepříjemný, sice krátký, ale za to prudký, kopeček. Chvíli jsem přešel i do chůze, abych se nahoře dobře rozběhl. Následoval kus po silnici, z toho větší část z kopce. Takže opět příjemné. A pak, konečně do lesa, kde jsme zůstali téměř do cíle závodu. 

Jak jsem si tak běžel, vidím najednou na stromě číslo 12. To už jsem uběhl 12 kilometrů? To jsem nějak rychlý. Po chvilce radosti mi došlo, že to je vlastně naopak. 12 kilometrů do cíle. Ale co, řekl jsem si, taky dobrý. Lesem se běželo krásně a čísla na stromech postupně klesala s tím, jak kilometry přibývaly. Občas jsme vyběhli z lesa, běželi chvíli po silnici a zase zpět do lesa. Třeba ten kopeček po silnici před Buckem nebyl zrovinka nic-moc. Ale i ten jsem vyběhl.

Na třináctém kilometru jsem míjel Bucek, pak následovala jediná občerstvovací stanice na čtrnáctém kilometru, kde jsem polknul dávku energetického gelu a řádně jí zapil podávanou vodou. Následovalo přeběhnutí „Karlovarky“ a opět do lesa. Zde začala trať pomalu stoupat, což pokračovalo další 3 kilometry až na vrch Louštína. Po prvním kilometru stoupání, které bylo asi nejhorší, jsem na chvíli přešel do chůze, posilnil jsem se douškem vody a pokračoval vzhůru. Na osmnáctém kilometru se trať náhle zlomila a já se při seběhu toho mega-hustě-prudkého kopce málem zlomil taky. Ale to už jsem byl v Krušovicích, 500 metrů do cíle. Pohoda. Poslední kousek z kopce a už jsem viděl fanoušky, zatáčka doleva - "makej, makej, ještě kousek" - sto metrů a jsem v cíli. Zastavil jsem stopky a koukal jsem jako blázen. Super čas, tedy alespoň pro mě:

1:52:15

Po závodu jsem byl maximálně spokojený. Nejlepší byla asi trasa. Opravdu velmi příjemná. Všem, kteří rádi běháte po lese můžu tento závod doporučit. A nebo si zkuste tu trať proběhnout jen tak. Ještě jednou musím poděkovat Petru Švandovi, že mi tento závod doporučil.

Sportisimo půlmaraton v Praze aneb pachatel se vrací na místo činu

Ahoj. Jak jsem tady posledně avizoval, v sobotu 5. dubna jsem se společně s dalšími 12499 běžci setkal v Praze. Samozřejmě, že ne osobně, protože to bych tam byl asi ještě dnes. Ale začnu pěkně popořádku.

Sobotní ráno - 3:45 - ano, byl jsem vzhůru. Proč? To vážně netuším. Chvíli jsem jen tak zíral do stropu a kolem čtvrt na 5 (přibližně) se mi opět podařilo usnout. Budík nastavený na 7:00 mě ale stejně nevzbudil, protože jsem se "vykopal" sám už v 6:45. Spal jsem v Praze, takže odpadl stres s brzkým vstáváním a s dopravou. K snídani jsem si "uvařil" instantní ovesnou kaši s čokoládou, kterou jsem si ještě vylepšil banánem. K pití čaj a připravená 1,5 l lahev s vodou s citrónem (jestli tuhle vypiji, tak se asi uběhám). Po snídani jsem znovu (asi podesáté) zkontroloval obsah batohu, abych si byl stoprocentně jistý, že mám vše, co mít mám a kolem 9 hod. jsem vyrazil směrem k Rudolfinu.

Bylo něco málo po půl desáté a já jsem byl na místě. Chvíli jsem jen tak zevloval v okolí a podařilo se mi potkat Šárku, Báru a další dva běžce, kteří se zrovna fotili na Mánesově mostě. No nepřidal jsem se k nim? Já chci přeci také mít nějaké ty vzpomínky. Ani jsem se dvakrát neotočil a kde se vzal, tu se vzal Petr Švanda (samozřejmě s fotoaparátem). Můj kolega, sem tam rádce a veselá kopa. Hned mi nabídl, že se necítí moc dobře na "svou" rychlost a že mi prý udělá osobního vodiče na 1h50min - i když prý takhle pomalu půlmaraton nikdy neběžel. S radostí jsem odmítl, protože to by asi byla moje smrt (nakonec to dal za 1:28:54).

Kolem půl 11 dorazil kolega Radim, který mi věnoval číslo a nechal mě běžet. Já jsem chtěl být v 11 hodin na srazu se všemi vodiči a tak jsem vyrazil do zázemí pro běžce, převlékl se a uložil si batoh. A pak začalo čekání na start. Mezitím jsem stačil potkat Janu, se kterou jsem se seznámil přes FB a jsem moc rád, že mám novou "běžeckou" kamarádku. Pak jsem objevil Štěpánku, a po troše námahy se k nám přidala i Šárka. Za občasného odbíhání na WC jsme probrali vše důležité a kolem 11:30 jsme se začali řadit do startovních koridorů. Naši vodiči byli poblíž a já jsem byl spokojen. Už jen aby to odstartovali.

A je to tu, výstřel a první tóny Vltavy. Ze začátku jsme moc neběželi, ale s tím se počítalo. V čase něco kolem sedmé minuty jsme konečně proběhli startovní bránou a mohli jsme běžet. Vodič Martin Ševčík na celém prvním kilometru hecoval přihlížející aby jen tak nestáli a trochu nás i povzbudili, takže jsme běželi za hlasitého pokřiku a potlesku. Díky Martine. V klidu si běžím a najednou mi někdo zaklepe na rameno. Jako co? Stopa? Nebo o co jde? Ohlédnu se a vedle mě se usmívá Martina Steklá. "Ahoj Honzíku, jak Ti to běží?". Tak jsme se dali lehce do řeči, a najednou koukám, že předbíháme i vodiče. Nejistě jsem to Martině oznámil, ale řekla, že má ráda menší náskok. Nakonec jsme vlastně ani moc nezrychlili, takže pohodička.

Asi na 2,5 kilometru na mě čekali K+M+M Lesovi. Měl jsem slíbeno fotografování, tak jsem si je našel a vše dopadlo skvěle. A běželo se dál. První občerstvovačka - opět breakdance na pohozených kelímcích, osvěžení v podobě houbičky za krk a hurá na zbytek. Na 5,5 km opět čekali Lesovi, takže další fotečka. Ještě jsem zapomněl na jednu fotopast v Nuslích, kde stála Martiny sestra Lenka - také děkuji.

Dál už to nebudu protahovat, takže jen ve zkratce. 10 km - pohoda, občerstvení. 12 km Martina mě nechává běžet vpřed, pak zase chvíli já jí a tak jsme se stále nějak střídali. 15 km, ještě dobrý, dokonce jsem podezřele zrychlil. Kilometr 16 jsem naopak zpomalil a 17 taky. Trošku mi ztuhly nohy, ale po chvíli to opět přešlo. Těšnovský tunel (mezi 18-19 km) mě doběhli vodiči na 2 hodiny, z čehož jsem usoudil, že jsem buď já zpomalil nebo oni zrychlili. Asi obojí. Na 19 km mě pomalu ale jistě začali předbíhat. Chtěl jsem se jich držet, ale nešlo to. Ke konci asi opravdu trochu zrychlili. Zkontroloval jsem čas na hodinkách a bylo mi jasné, že to v pohodě pod 2 hodiny dám. Dokončil jsem poslední kilometry svým tempem. Mánesův most jsem si užil, protože byl doslova obložený lidmi. Bylo to super. Poslední zatáčka, modrý koberec a jsem v cíli. Stopky se zastavily na čase

1:59:08

a já jsem byl opět spokojen. Chvíli jsem ještě čekal, jestli se neobjeví některá z mých spoluběžkyň, ale všechny jsem je asi minul. "High five" musíme tedy nechat na příště. Tak jsem si v klidu prošel koridorem, dal si pár "drinků", kousek banánu a pomeranč a pomalu jsem se sunul pro batoh.

Nakonec to byl skvělý zážitek, setkal jsem se se známými i neznámými, ale se všemi jsem si dobře popovídal. Těším se na další sportovní zážitky.

Plachetnice pluly Prahou

Ano, i tady jsem

S Martinou na trati

Pohoda, klídek, tabáček

Tak trochu neočekávaný půlmaraton

Jaro je tu. Teď už tedy i to opravdové podle kalendáře. Začalo nám 20. března 2014 v 17:56:36h. Já jsem byl zrovna někde na cestě domů z Belgie, a neměl jsem tedy na skutečný první jarní výběh ani pomyšlení. Nechal jsem to tedy na páteční ráno 21.3. Obloha byla po ránu jako vymetená, tak jsem také vymetl děti do školy a manželku do práce a vyrazil jsem cca na 10-12km.

Běželo se celkem fajn. Protože jsem trasu dopředu nevybíral, rozhodl jsem se až za běhu, kudy to vezmu. Vzpomněl jsem si na jednu trasu, kterou jsem ještě nezkoušel a tak jsem to vzal oním směrem. Netrvalo to dlouho a samozřejmě, že jsem zjistil, že běžím špatně. Sice bych určitě někam doběhl, ale taky by se mi mohlo stát, že bych skončil uprostřed rybníka. Po chvilce bloudění mezi stromy jsem konečně narazil na správnou cestu. Bylo to někde mezi pátým a šestým kilometrem. Když jsem doběhl k vodní nádrži Barbora, vzal jsem to pěkně podél břehu. Někde v Oldřichově mi "naskočil" desátý kilometr. Zatím bylo vše OK, vodu jsem stále ještě měl a tak jsem to vzal přes Nové Sady do Duchcova a zpátky do Oseka. Posledních pár kilometrů jsem sice už pěkně funěl a to ze dvou důvodů. Teplota docela rostla, a jako vždy, když se vracím do Oseka, běžím do kopce. V tomto případě to byly poslední 2 kilometry. Nakonec jsem je udolal a vítězoslavně jsem si šel koupit do obchodu banán. Endomondo ukazovalo 21,2 km a já jsem byl spokojen. Ještě jsem stihl mávnout na Martina, který kolem mně zrovna prosvištěl v autě a tak jsem se mu smskou ihned pochlubil. Dostalo se mi odpovědi něco jako - "no ty jsi ale blázen". A takhle tedy dopadl můj první letošní a zárověň první jarní půlmaraton.

A teď k tomu neočekávanému půlmaratonu. Minulý týden jsem se bavil s kolegou v práci a on mi oznámil, že se sice přihlásil na 1/2M do Prahy, ale nějak nezvládl trénovat a stále ho zlobí nějaké nemoci. Proto jsme se dohodli a já se zase budu tlačit někde v pražských ulicích spolu s dalšími 12500 běžci :). Tak se tam třeba někde potkáme. Neplánuji žádné velké rekordy, ale dám si to pěkně na pohodu s vodičem na 2hodiny - mimochodem, dnes jsem už četl, kdo to bude - tady se dozvíte více.

Poslední víkend byl naprosto skvělý, co se týkalo počasí. Byli jsme si s rodinkou zabruslit, já j

sem si dokonce v sobotu zaběhal, zatímco děti bruslily. V neděli jsme bruslili všichni a proběhnout jsem se byl az navečer. Dnes relaxuji a zbytek týdne jsem si nechal poradit od 

Miloše Škorpila v tomto článku - jak si to před půlmaratonem nepokazit.

Mějte se fajn a za 5 dní v Praze ahóóóój.

Jarní běhání

Ahoj kamarádi, dodatečně, hodně dodatečně Vám do Nového roku přeji jen to nej, hodně naběhaných kilometrů a pokud možno žádná zranění.

Po krátké (ne)zimě tu máme zase jaro. Moc jsem se na něj těšil a proto již od začátku Ledna běhám jako o život. Jak tak koukám, dlouho jsem nic nenapsal. Proč vlastně? Neměl jsem kromě svého občasného běhání totiž v plánu žádný závod a navíc jsem ten konec roku, musím se přiznat, tak trochu proflákal, co se běhání týče. S přelomem roku však opět nastal zvrat.

Co se týká závodů na rok 2014 - což v mém případě samozřejmě znamená jen účast - mám víceméně jasno. Ještě sice ne úplně, ale velkou část už ano. A jak jsem tak ke konci roku plánoval a připravoval, rozhodl jsem se, že si letos zkusím zaběhnout maraton. Už mám dokonce stanovený přesný datum - 19. října 2014 - 16. Morgenpost Dresden Marathon (ještě 236 dní a je to tu).

Jak jsem již psal, začal jsem po krátké odpočívací pauze běhat opět více pravidelně - to je věta. Tak trochu jsem byl inspirován "rejžou" čili Rosťou B. z bezvabeh.cz. "Nastartoval" mě, řekl bych, velkou výzvou nazvanou Liga 100 - neboli - zvládnete uběhnout 100 km za měsíc? Leden jsem dal tak-tak a teď v únoru si myslím, že to zmáknu v pohodě. Opět zatím jen běhám bez nějakých větších změn, i když sem tam nějaký ten kopeček vyběhnu, ale na nějaké fartleky, úseky a podobné nemám ani pomyšlení. Pro mě je důležité, že se hýbu. Na všechno však časem dojde, doufám. 

Březen potom bude asi maličko náročnější, protože mě 28.2. čeká operace druhé osmičky - sviňa musí ven - takže potom si tak dobře 2 týdny nezaběhám (první týden antibiotika a bude mě bolet huba a druhý týden už mě bude jenom bolet huba. Fakt se netěším, protože jeden už mám za sebou a tenhle prý bude horší). A od Dubna už začne jenom samá sranda.

A teď by to možná chtělo i něco málo o běhání. Svůj zatím poslední běh jsem absolvoval v neděli 16.2., kdy jsme s kamarádkou Šárkou udolali krásných 17 km v celkem příjemném počasí. Tempo bylo vyloženě pohodové, dokonce jsme si i pokecali, takže mise byla splněna (přesvědčit se můžete sami zde). Zatím je tedy vše OK, běhám 3-4x do týdne, problémy žádné nemám, tak doufám, že to i tak zůstane. Trošku jsem byl zklamán, když jsem se nedávno dozvěděl, že můj kamarád Martin (ten nahoře na obrázku) doslova "sekl" s běháním. Stále ho trápila lýtka, bolesti, křeče a já nevím co ještě, takže se s běháním rozloučil. Ale myslím, že to, co nenaběhá, to najezdí minimálně pětinásobně na kole (tak to bychom mohli dát nějaký ten koloběh). Každopádně je to škoda a docela mě to mrzí. I když jsme spolu moc často neběhali, jezdili jsme alespoň na ty závody a bylo veselo.

Takhle určitě dneska končit nechci, takže ještě něco přidám. Když už tedy pracuji na tom "Kulaťáku", odskočil jsem si taky zaběhat do Stromovky. A docela se mi tam zalíbilo. Pohodička, klídek a spousta dalších běžců. Už se těším na to pravé jaro, až vše začne kvést a já si budu moci zaběhat v zelenější verzi tohoto krásného parku, nebo lesoparku? Ještě, že nejsem na nic alergický. Budu to asi praktikovat místo obědové pauzy. No co? Alespoň zhubnu ještě nějaké to kilo. Každé kilo navíc je při běhu sakra znát, ale to Vám asi neříkám nic nového, že?

Mějte se krásně a běhejte pro radost a zdraví.