Sobota, 24. května 2014, 14:00 hodin - příjezd do Karlových Varů.
Z Oseka jsme vyráželi kolem 12:30 za celkem slušného počasí, které se nám cestou postupně začalo kazit. Než jsme dosáhli cíle, začalo pršet. Zaparkovali jsme a byli jsme nuceni vyčkat, až se to trošku zlepší. Samozřejmě že nikdo z nás neměl deštník, natož pláštěnku. Tentokrát výprava sestávala z těchto členů - Renča, Hanča, Venda (všichni připraveni na rodinný běh - i kdyby trakaře padaly) a půlmaratonci Šárka a já.
Zhruba po půl hodině déšť trochu zvolnil, a my jsme se mohli vydat směr Expo. Po cestě jsme nakoupili nějaké deštníky, pláštěnku a pár dalších zbytečností. Ihned poté přestalo pršet. V poklidu jsme dorazili do EXPA a vyzvedli si čísla jak na rodinný běh, tak na půlmaraton. Mezitím opět začalo pršet. A vydatně. Nezbývalo nám nic jiného, než čekat, až to přejde. Chvílemi se zdálo, že to už už přestane, ale bylo to opravdu jen zdání. Meteorologické předpovědi od naší rosničky Báry (za pomoci Aladina) hlásily, že pršet přestane někdy kolem 18 hodiny. Protože se blížila doba startu rodinného běhu, vyrazili jsme tam. Tedy všichni kromě mě. Já jsem zamířil kousek za start doufaje, že něco vyfotím. Déšť mezitím začal pozvolna ustávat. Nakonec to tedy bylo tak, že rodinný běh startovali běžci za lehkého deštíku a dobíhali již za slunečního svitu. Konečně tedy přestalo pršet, slunce se na nás usmálo a téměř okamžitě začala teplota vzduchu stoupat.
Nás čekala ještě jedna cesta k autu (cca 1km), kde jsme odložili přebytečné věci. Já se Šárkou jsme se pomalu začali chystat na náš běh. Převlečení do sportovního a lehké rozklusání zpět k hotelu Thermal. Tam jsme se potkali se Štěpánkou a Bárou, provedli jsme poslední poradu před během a šli jsme na to.
Plán byl jasný. Rozběhnu to s vodičem na 2 hodiny, a když v polovině závodu budou síly, zkusím zrychlit, a možná že se do cíle dostanu do 1:55:00. Věřil jsem si na to. Vodiči Martin Ševčík a Štěpán Boháček opět nezklamali. Byla s nimi sranda již od začátku. První pokřik na kilometru č.1 - "už jen dvacet" byl velmi motivující. Hned se mi běželo lépe. Jelikož tentokrát chtěli vodiči běžet na reálný čas, tak ze začátku bylo tempo oproti plánu maličko svižnější. Před první občerstvovací stanicí jsme dohnali ztrátu cca jedné minuty. "Bude občerstvení, je to zadarmo, naberte si co unesete a vezměte i něco pro rodinu" - další užitečná rada od skvělých vodičů. To už jsme se vraceli zpět do centra a za chvíli jsme již byli na kolonádě.
Někde mezi sedmým a osmým kilometrem na mě čekala podpora. Zamávali mi, já jim také, a běželo se dál. Proběhli jsme tunelem, pak mírný kopeček, občerstvení a poté jsem pomalu začal zrychlovat. Tedy snažil jsem se. Do desátého kilometru to celkem šlo. Tahák, který jsem měl na ruce mi říkal, že čas je dobrý, takže jsem ještě maličko přidal. Slunce hřálo vydatně a zrovna v tuto dobu se běželo na celkem otevřeném prostoru, takže se nebylo ani moc kam schovat. Cesta pokračovala kolem dostihového závodiště a kilometry 10-15 mi utekly celkem rychle. Dokonce nejrychleji z celého závodu. Krize na patnáctém kilometru se tentokrát nedostavila, ale už jsem se těšil, až poběžím kolem značky 17 km, kterou jsem viděl při příchodu k Expu a věděl jsem, že to bude chvíli z kopce. Proběhl jsem v blízkosti startu/cíle, kde zrovna vyhlašovali Ondru Fejfara jakožto nejlepšího českého běžce. Mě do cíle zbývaly ještě cca 4 km. Stačil jsem ještě zaslechnout první tóny naší hymny a už jsem opět svištěl z kopečka a tam na mě znovu čekalo menší povzbuzení. Pak už to ubývalo rychle. Před 19 km otočka, kolonáda, 20 km, tunel, poslední kopeček, hurá dolů, zahnout vlevo 21 km a cílová rovinka. Ještě před odbočením do cílové rovinky jsem věřil v čas 1:55 a možná lepší, ale nakonec to bylo 1:55:17 - osobák z Ústí nad Labem byl tedy pokořen o 2:38 min.
Než jsem se rozkoukal, byl jsem obrán o čip, ale jako kompenzaci jsem dostal medaili, termofólii a něco k pití. Byl jsem rád, že už to mám za sebou. Sešel jsem se s podpůrným týmem, udělali jsme pár fotek, došel jsem si pro nealko pivko a čekali jsme až doběhne Šárka.
Kde se vzala, tu se vzala Štěpánka, tož jsme si vzájemně blahopřáli k dokončení. Stále jsem byl ještě v euforii a vše bylo skvělé. Prošli jsme na druhou stranu, dál od mumraje lidí a čekali jsme. No a najednou z ničeho nic se mi udělalo špatně. Točila se mi hlava, začal jsem se potit (a to řádně) a celkově mi nebylo do zpěvu. Bylo to asi 20 minut po doběhu. Chvíli jsem si musel sednout, než to přešlo. Mezitím došla Šárka a pomalu jsme se začali přesouvat zpět k autu. Slunce se schovalo a začalo se ochlazovat. Dorazili jsme k autu a vyjeli směr Osek. Já jsem chtěl zakousnout bagetu, ale zvládl jsem jen jedno sousto. Nějak jsem neměl chuť (no a teď mě napadlo, že ta bageta ještě leží v autě, snad už neutekla).
Řídit jsem vydržel asi 10 km a ten hnusný stav, který jsem popisoval výše se dostavil podruhé. Musel jsem zastavit, Renča vzala řízení za mě, já jsem se tak nějak vydýchal na čerstvém vzduchu a opět jsme jeli. Tento stav se opakoval ještě dvakrát. Povím Vám, nic příjemného to nebylo. Nevím, jestli jsem byl přehřátý, nebo zda to byla únava, ale příjemné to nebylo. Na trati jsem přitom pravidelně pil, chladil jsem se vodou, tak nevím. Možná za to mohla i ta vyšší vlhkost vzduchu. Po dojezdu domů jsem si dal vývar a pak už to bylo dobré. Něco jsem pojedl a už se mi ta motanice nevrátila.
Karlovy Vary jsou krásné město, a já doufám, že příští rok se znovu na půlmaraton vrátím. Mějte se všichni krásně, běhejte pro radost a užívejte každý den.
Nás čekala ještě jedna cesta k autu (cca 1km), kde jsme odložili přebytečné věci. Já se Šárkou jsme se pomalu začali chystat na náš běh. Převlečení do sportovního a lehké rozklusání zpět k hotelu Thermal. Tam jsme se potkali se Štěpánkou a Bárou, provedli jsme poslední poradu před během a šli jsme na to.
Plán byl jasný. Rozběhnu to s vodičem na 2 hodiny, a když v polovině závodu budou síly, zkusím zrychlit, a možná že se do cíle dostanu do 1:55:00. Věřil jsem si na to. Vodiči Martin Ševčík a Štěpán Boháček opět nezklamali. Byla s nimi sranda již od začátku. První pokřik na kilometru č.1 - "už jen dvacet" byl velmi motivující. Hned se mi běželo lépe. Jelikož tentokrát chtěli vodiči běžet na reálný čas, tak ze začátku bylo tempo oproti plánu maličko svižnější. Před první občerstvovací stanicí jsme dohnali ztrátu cca jedné minuty. "Bude občerstvení, je to zadarmo, naberte si co unesete a vezměte i něco pro rodinu" - další užitečná rada od skvělých vodičů. To už jsme se vraceli zpět do centra a za chvíli jsme již byli na kolonádě.
Někde mezi sedmým a osmým kilometrem na mě čekala podpora. Zamávali mi, já jim také, a běželo se dál. Proběhli jsme tunelem, pak mírný kopeček, občerstvení a poté jsem pomalu začal zrychlovat. Tedy snažil jsem se. Do desátého kilometru to celkem šlo. Tahák, který jsem měl na ruce mi říkal, že čas je dobrý, takže jsem ještě maličko přidal. Slunce hřálo vydatně a zrovna v tuto dobu se běželo na celkem otevřeném prostoru, takže se nebylo ani moc kam schovat. Cesta pokračovala kolem dostihového závodiště a kilometry 10-15 mi utekly celkem rychle. Dokonce nejrychleji z celého závodu. Krize na patnáctém kilometru se tentokrát nedostavila, ale už jsem se těšil, až poběžím kolem značky 17 km, kterou jsem viděl při příchodu k Expu a věděl jsem, že to bude chvíli z kopce. Proběhl jsem v blízkosti startu/cíle, kde zrovna vyhlašovali Ondru Fejfara jakožto nejlepšího českého běžce. Mě do cíle zbývaly ještě cca 4 km. Stačil jsem ještě zaslechnout první tóny naší hymny a už jsem opět svištěl z kopečka a tam na mě znovu čekalo menší povzbuzení. Pak už to ubývalo rychle. Před 19 km otočka, kolonáda, 20 km, tunel, poslední kopeček, hurá dolů, zahnout vlevo 21 km a cílová rovinka. Ještě před odbočením do cílové rovinky jsem věřil v čas 1:55 a možná lepší, ale nakonec to bylo 1:55:17 - osobák z Ústí nad Labem byl tedy pokořen o 2:38 min.
Než jsem se rozkoukal, byl jsem obrán o čip, ale jako kompenzaci jsem dostal medaili, termofólii a něco k pití. Byl jsem rád, že už to mám za sebou. Sešel jsem se s podpůrným týmem, udělali jsme pár fotek, došel jsem si pro nealko pivko a čekali jsme až doběhne Šárka.
Kde se vzala, tu se vzala Štěpánka, tož jsme si vzájemně blahopřáli k dokončení. Stále jsem byl ještě v euforii a vše bylo skvělé. Prošli jsme na druhou stranu, dál od mumraje lidí a čekali jsme. No a najednou z ničeho nic se mi udělalo špatně. Točila se mi hlava, začal jsem se potit (a to řádně) a celkově mi nebylo do zpěvu. Bylo to asi 20 minut po doběhu. Chvíli jsem si musel sednout, než to přešlo. Mezitím došla Šárka a pomalu jsme se začali přesouvat zpět k autu. Slunce se schovalo a začalo se ochlazovat. Dorazili jsme k autu a vyjeli směr Osek. Já jsem chtěl zakousnout bagetu, ale zvládl jsem jen jedno sousto. Nějak jsem neměl chuť (no a teď mě napadlo, že ta bageta ještě leží v autě, snad už neutekla).
Řídit jsem vydržel asi 10 km a ten hnusný stav, který jsem popisoval výše se dostavil podruhé. Musel jsem zastavit, Renča vzala řízení za mě, já jsem se tak nějak vydýchal na čerstvém vzduchu a opět jsme jeli. Tento stav se opakoval ještě dvakrát. Povím Vám, nic příjemného to nebylo. Nevím, jestli jsem byl přehřátý, nebo zda to byla únava, ale příjemné to nebylo. Na trati jsem přitom pravidelně pil, chladil jsem se vodou, tak nevím. Možná za to mohla i ta vyšší vlhkost vzduchu. Po dojezdu domů jsem si dal vývar a pak už to bylo dobré. Něco jsem pojedl a už se mi ta motanice nevrátila.
Karlovy Vary jsou krásné město, a já doufám, že příští rok se znovu na půlmaraton vrátím. Mějte se všichni krásně, běhejte pro radost a užívejte každý den.
Žádné komentáře:
Okomentovat